21 Cdo 1064/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1064/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 6. 2011 Spisová značka:21 Cdo 1064/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1064.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada mzdy Skončení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 61 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1064/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. J. v. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Kohoutovou Valentovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fričova č. 2500/5, proti žalované Vienna International Hotelmanagement Aktiengesellschaft se sídlem ve Vídni, Dresdner Strasse č. 87, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 15, o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 76/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2009 č.j. 19 Co 331/2009-143, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Kohoutové Valentové, advokátky se sídlem v Praze 2, Fričova č. 2500/5. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2009 č.j. 19 Co 331/2009-143, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11.2.2009 č.j. 17 C 76/2008-102 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1.7.2005 do 17.3.2008 částku 2,277.593,- Kč s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná v dovolání v první řadě namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyřešily otázku, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. [ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“]. Za „podstatnou právní otázku“ v této souvislosti dovolatelka považovala, „zda a za jakých podmínek má být při aplikaci tohoto ustanovení přihlíženo k podnikání zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, a k jeho angažmá ve statutárních orgánech společnosti“. Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil Základním hlediskem při rozhodování soudu o tom, zda na žádost zaměstnavatele sníží, popřípadě nepřizná zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004, sp.zn. Cpjn 4/2004, k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák. práce, na které odkazuje i odvolací soud v posuzované věci). Tyto právní závěry lze obdobně vztáhnout i na jiné výdělečné činnosti, včetně případného „angažmá zaměstnance ve statutárních orgánech společnosti“. Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 61 odst. 1 zák. práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno, nejde jen – jak se dovolatelka mylně domnívá - o teoretickou možnost zapojení se do práce (namítá-li, že „v rozhodné době v podstatě vůbec nebylo možné, že by člověk se vzděláním odpovídajícím téměř vysokoškolskému, s bohatými zkušenostmi v manažerské funkci nezískal na území hlavního města Prahy zaměstnání“), ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo, že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za po