21 Cdo 143/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 143/2021-303 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně XY ČR, příspěvkové organizace se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova č. 42/14, proti žalovanému P. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 771 415 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 146/2017, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2020 č. j. 23 Co 103/2020-269, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Dovolání žalovaného se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 214 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 30. 5. 2017 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 771 415 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 2. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný, který byl dne 12. 9. 2014 jmenován „do funkce“ ekonomicko-provozního náměstka, způsobil žalobkyni škodu tím, že v době, kdy zastupoval generálního ředitele žalobkyně, v rozporu se zákonem vyplatil bývalému generálnímu řediteli žalobkyně T. B. mimořádnou finanční odměnu ve „značné výši“. Žalovaný dne 4. 3. 2015 jako „generální ředitel žalobkyně v zastoupení“ podepsal ve prospěch T. B. návrh na vyplacení mimořádné odměny za období březen 2015 ve výši 262 000 Kč odůvodněný slovy: „za dlouholeté mimořádně zodpovědné, aktivní a iniciativní plnění složitých úkolů ve funkci generálního ředitele XY ČR v souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru k XY ČR“. Návrh na vyplacení mimořádné odměny byl podepsán žalovaným poté, co se T. B. dne 3. 3. 2015 vzdal svého vedoucího místa generálního ředitele; pracovní poměr s ním byl rozvázán dohodou podepsanou za žalobkyni žalovaným dne 4. 3. 2015, a to ke dni 31. 5. 2015. Požadovaná náhrada škody představuje vedle neoprávněně vyplacené mimořádné odměny ve výši 262 000 Kč i částku 308 236 Kč, o kterou se v důsledku zvýšení průměrného výdělku T. B. za 1. čtvrtletí 2015 v souvislosti s přiznáním mimořádné odměny zvýšila jemu vyplacená náhrada platu za období duben a květen 2015, dále částku 193 880,24 Kč, o kterou se zvýšily zákonné odvody na zdravotní a sociální pojištění, částku 5 702,36 Kč, o kterou byla provedena vyšší platba do fondu kulturních a sociálních potřeb podle vyhlášky č. 114/2002 Sb., a částku 1 596,66 Kč, o kterou byla žalobkyní provedena vyšší platba zákonného pojištění podle vyhlášky č. 125/1993 Sb. Žalobkyně je přesvědčena, že odměna a navazující finanční plnění byly vyplaceny neoprávněně, jelikož žalovaný svým jednáním porušil ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o střetu zájmů, neboť „využil svého postavení k získání majetkového prospěchu pro odstupujícího generálního ředitele“, porušil i ustanovení § 122 a § 134 zákoníku práce, neboť o odměně rozhodoval jako jiný orgán, než ten, který „žalovaného“ ustanovil na pracovní místo, a mimořádná odměna byla poskytnuta z jiných důvodů, než za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, a porušil též ustanovení § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, jelikož nedbal na plnění určených úkolů nejhospodárnějším způsobem. Škoda byla podle žalobkyně způsobena zaviněním žalovaného ve formě nepřímého úmyslu, neboť žalovaný musel vědět, že vyplacením vysoké odměny způsobuje žalobkyni škodu, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Přes výzvu „k zaplacení škody“ žalovaný žalobkyni „neplnil ničeho“. Žalovaný zejména namítal, že dne 4. 3. 2015, kdy navrhl vyplacení odměny T. B., vykonával práci generálního ředitele žalobkyně a byl v postavení jejího statutárního orgánu, pročež byl oprávněn rozhodnout o odměně pro T. B., který nebyl ke dni 4. 3. 2015 statutárním orgánem žalobkyně, neboť výkon práce na pozici generálního ředitele ukončil ke dni 3. 3. 2015. Uvedl, že odměna byla T. B. vyplacena za dlouhodobé mimořádné pracovní výsledky mimo jiné v souvislosti s řízením projektu „XY“ a že výše vyplacené odměny nepředstavuje neobvykle vysokou částku, neboť odměna byla navržena v nižší výši než roční odměny náměstků zřizovatele, což jsou pozice srovnatelné s pozicí generálního ředitele žalobkyně. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 7 C 146/2017-83 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 70 906 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. Dospěl k závěru, že T. B., který oznámil dne 3. 3. 2015 žalobkyni, že se vzdává svého vedoucího místa generálního ředitele, práci na tomto místě od počátku následujícího dne nevykonával, a proto byl ke dni 4. 3. 2015 „běžným zaměstnancem“ žalobkyně; výkon „funkce“ generálního ředitele přešel v souladu s organizačním řádem žalobkyně na žalovaného. Ten se tak dostal do pozice, kdy vystupoval jako statutární orgán žalobkyně, a byl proto oprávněn navrhnout a schválit T. B. odměnu, aniž by porušoval jakoukoli povinnost. Soud prvního stupně neshledal, že by žalovaný porušil ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o střetu zájmů, § 122 a § 134 zákoníku práce ani § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2018 č. j. 23 Co 278/2018-146 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že za poslední den výkonu práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 73a odst. 1 zákoníku práce je nutné považovat „celý“ den následující po odvolání z pracovního místa či vzdání se tohoto místa. T. B. byl proto ještě dne 4. 3. 2015 „ve funkci“ generálního ředitele žalobkyně a žalovaný neměl v tento den žádné oprávnění jednat jako jeho zástupce jménem žalobkyně; rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2015 tak nepředstavovalo právní důvod pro vyplacení odměny T. B. Dodal, že neexistoval-li důvod jiný, pak vyplacená odměna představuje bezdůvodné obohacení T. B. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3721/2016 odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval možností nahrazení majetkové újmy žalobkyně tím, kdo se na její úkor obohatil, a aby v návaznosti na to zjistil, zda a jaká škoda vznikla žalobkyni a zda a v jakém rozsahu za ni odpovídá žalovaný. Okresní soud Praha-východ poté rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 7 C 146/2017-218 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 150 884,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky, „jdoucím od 27. 2. 2016 do zaplacení“, co do 620 530,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, „jdoucím z této částky od 27. 2. 2016 do zaplacení“, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 94 969 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. Vycházel ze zjištění, že T. B. se „ke dni 3. 3. 2015“ vzdal místa generálního ředitele žalobkyně, což téhož dne písemně oznámil zřizovateli žalobkyně – M. . – předáním oznámení o vzdání se místa do rukou ministra kultury D. H., že dne 4. 3. 2015 žalovaný „jako ekonomicko-provozní náměstek z pozice zastupujícího generálního ředitele žalobkyně“ podal návrh na vyplacení mimořádné odměny T. B. podepsaný žalovaným a vedoucím personálního oddělení a „PaM“ A. V., že téhož dne „také žalovaný vycházeje z toho, že zastupuje generálního ředitele a jedná za žalobkyni, uzavřel s T. B. dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 5. 2015 s tím, že do konce pracovního poměru z důvodu překážek na straně zaměstnavatele podle § 208 zák. práce mu nebude přidělována práce a bude mu vyplácena náhrada platu ve výši průměrného výdělku“, a že odměna byla T. B. zaúčtována a vyplacena jako příjem v měsíci březnu, čímž došlo ke zvýšení jeho příjmu v následujících měsících. Soud prvního stupně (poté, co neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovaným) dovodil, že odměna vyplacená na základě „nicotného“ rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2015 představuje bezdůvodné obohacení T. B., který byl generálním ředitelem žalobkyně až do konce dne 4. 3. 2015 a který proto musel předpokládat, že mu byla odměna vyplacena neoprávněně, a uvedl, že žalobkyně by se mohla žalobou vůči T. B. domáhat vrácení bezdůvodného obohacení (v rozsahu odměny ve výši 262 000 Kč a s ní spojeného zvýšení náhrady platu ve výši 308 236 Kč), neboť T. B. byl povinen a schopen bezdůvodné obohacení vrátit. Uzavřel, že ve vztahu k zaplacení částky 570 236 Kč proto není žaloba důvodná, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti na straně žalovaného a vzniklou škodou na straně žalobkyně. Oproti tomu ve vztahu ke zbývající části nároku –