21 Cdo 1547/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1547/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1547/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1547.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 157 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 35 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 65 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 68 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 130 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1547/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. K. n. V., zastoupenému advokátkou, o 231.669,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 16/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999 č.j. 26 Co 103/99-60, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 257.616,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že na základě manažerské smlouvy ze dne 20.6.1995, která „nebyla do současné doby změněna“, vykonával u žalovaného funkci ředitele. Přestože mezi účastníky došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru (pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.1997 č.j. 27 Co 580/96-56 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6.6.1996 č.j. 7 C 23/96-22 ve výroku, kterým bylo určeno, že „výpověď daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 11.12.1995 č.j. 1074/95 a doručeného žalobci dne 14.12.1995 je neplatná“), žalovaný dosud žalobci neumožnil - přes jeho písemné sdělení ze dne 25.4.1997, že trvá na dalším zaměstnávání - výkon sjednané práce. Žalobce proto požadoval (vycházeje z “průměrné čisté mzdy“ 30.024,- Kč měsíčně) doplatek mzdy za období od 1.1.1996 do 31.3.1996 ve výši 77.472,- Kč a náhradu mzdy podle „ust. § 61 odst. 2 zák. práce“ ve výši 180.144,- Kč představující „šestinásobek čisté mzdy“. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15.7.1998 č.j. 7 C 16/98-31 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 231.669,- Kč a „v částce 25.947,- Kč“ žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 22.746,40 Kč „k rukám právního zástupce žalobce V. K.“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci, který byl ke dni 6.11.1995 platně odvolán z funkce ředitele žalovaného společnosti a neuzavřel s žalovaným dohodu o dalším pracovním zařazení na jinou vhodnou práci, náleží za období leden až březen 1996 náhrada mzdy podle ustanovení § 115 odst. 5 zák. práce ve výši průměrného výdělku, kterého dosahoval ve 4. čtvrtletí roku 1995, kdy mu byla vyplácena mzda v souladu s manažerskou smlouvou, a který činil 27.442,50 Kč. Protože za prvé tři měsíce roku 1996 žalovaný vyplatil žalobci pouze 17.355,03,- Kč, přiznal žalobci za uvedené období doplatek mzdy ve výši 64.972,50 Kč. Vzhledem k neplatnému rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne 11.12.1995 přísluší žalobci, který žalovanému písemně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, ještě náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za následujících šest měsíců (tj. duben až září) roku 1996 v celkové výši 166.696,50 Kč; při výpočtu této náhrady soud prvního stupně vycházel rovněž z průměrného výdělku žalobce, kterého dosahoval ve 4. čtvrtletí roku 1995. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.12.1999 č.j. 26 Co 103/99-60 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“ změnil tak, že žalobu „co do částky 169.200,- Kč“ zamítl, „jinak jej v tomto výroku ohledně částky 62.469,- Kč“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.975,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.440,- Kč, obojí k rukám jeho zástupkyně. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zdůraznil, že za situace, kdy žalobce byl dne 6.11.1995 odvolán z funkce ředitele akciové společnosti, bylo povinností žalovaného, aby se žalobcem dohodl jeho další pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, a pokud by takovou práci neměl nebo ji žalobce odmítl, byl by dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. V daném případě však žalovaný tuto povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, porušil, neboť žalobce po odvolání z funkce nezařadil na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci a ani s ním dosud platně nerozvázal pracovní poměr. Žalobci proto podle názoru odvolacího soudu náleží náhrada škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, podle kterého zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Při stanovení výše náhrady škody odvolací soud vycházel z průměrného výdělku žalobce (vypočteného podle ustanovení § 17 odst. 1,2 zákona č. 1/1992 Sb.), kterého žalobce dosahoval ve 4. čtvrtletí roku 1995, kdy byl odvolán z funkce, a který činil 25.828,- Kč „hrubého“ měsíčně. Protože od ledna do března 1996 vyplatil žalovaný žalobci pouze 17.355,- Kč, ačkoli jeho průměrný výdělek za toto období měl činit 77.484,- Kč, náleží žalobci náhrada škody ve výši 60.129,- Kč, „zvláště když nebylo prokázáno, že by žalobce v tomto období pobíral mzdu i od jiného zaměstnavatele“. Za duben až září 1996, kdy měl průměrný výdělek žalobce činit celkem 154.628,- Kč, odvolací soud přiznal žalobci náhradu škody pouze ve výši 2.340,- Kč, neboť „bylo prokázáno“, že žalobce byl od 1.4.1996 zaměstnán u Zemědělsko-obchodního družstva v M., kde mu bylo za uvedené období vyplaceno na mzdě celkem 152.628,- Kč „hrubého“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobce ve svém dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba „co do částky 169.200,- Kč“ zamítá, a kterým „dále napadá oba výroky o náhradě nákladů řízení“, namítal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud skutková zjištění „podřadil právně pod ust. § 187 odst. 2 ZP“. Podle názoru žalobce nelze uplatněné nároky posuzovat jako náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, ale jako náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 a 2 zák. práce. Kromě toho odvolací soud při výpočtu výše škody postupoval způsobem, „který blíže neodůvodnil, když v podstatě do jisté míry akceptoval existenci ust. § 61 odst. 1,2 ZP“, např. vycházel-li z průměrného výdělku žalobce z doby před odvoláním z funkce a dále ze lhůty šesti měsíců, která je zakotvena v ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 zák. práce, namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný porušil svou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, není správný. Zdůraznil, že po odvolání žalobce z funkce nastal stav, kdy přestal existovat jeden ze znaků pracovního poměru - „druh výkonu práce“, a proto žalovaný neměl povinnost přidělovat žalobci práci až do doby než se společně dohodnou na jeho dalším pracovním zařazení nebo na ukončení pracovního poměru. Jelikož se účastníci na dalším pracovním zařazení nedohodli, neměl žalovaný povinnost přidělovat žalobci jinou práci, a tudíž „neporušil žádné ustanovení zákoníku práce ve vztahu k navrhovateli“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávn