21 Cdo 1573/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1573/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 6. 2013 Spisová značka:21 Cdo 1573/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1573.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 13 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 6. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1573/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64, proti žalovanému SKALIČAN a. s. se sídlem v České Skalici, Zelená č. 226, IČO 46504958, zastoupenému Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, o 278.208,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 215/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2012 č. j. 20 Co 478/2011-292, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.420,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Špačka, advokáta se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 278.208,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vykonával v pracovním poměru u žalovaného, který je právním nástupcem jeho „původního“ zaměstnavatele ZEMKO, k. s., práci řidiče rozvozu a že mu žalovaný nezaplatil mzdu a příplatek za práci přesčas vykonanou v době od listopadu 2007 do května 2009, kdy žalobce vykonával práci „v rozsahu delším jak zákonných 40 hodin týdně“. Žalobce dále se žalovaným dne 25. 9. 2006 uzavřel „pracovní smlouvu pro VPČ § 71 ZP“, podle které měl provádět výběr peněz od zákazníků za dodané zboží a kterou považuje za neplatnou, neboť výkon práce žalobce v pracovním poměru se časově „prolínal“ s činností podle této smlouvy, žalovaný touto smlouvou zakrýval přesčasovou práci a „odměnu za ni vyplácel jako podíl na tržbách, nikoliv za odpracovanou dobu“. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 6. 2011 č. j. 4 C 215/2009-211 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 136.292,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 141.916,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit „ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 5.093,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit „ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 8.093,- Kč. Na základě zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 2006 jako „řidič na rozvozu zboží“, že současně s pracovní smlouvou uzavřel se žalovaným „smlouvu (dohodu) o vedlejší pracovní činnosti“, podle které měl provádět „výběr peněz od zákazníků za dodané zboží“ a ve které byl sjednán rozsah práce „maximálně 40 hodin měsíčně“, že práce konaná žalobcem v „hlavním“ pracovním poměru se „prolínala“ s jeho vedlejší pracovní činností, za kterou mu byla žalovaným vyplácena odměna stanovená jako „podíl na tržbách“, že doba odpracovaná žalobcem při vedlejší pracovní činností nebyla žalovaným evidována a že podle evidence pracovní doby vedené žalovaným žalobce odpracoval v období od listopadu 2007 do května 2009 celkem 1430,75 přesčasových hodin, za které mu nebylo poskytnuto náhradní volno, dospěl k závěru, že žalobci přísluší mzda a příplatek za práci přesčas ve výši 136.292,- Kč určené znaleckým posudkem znaleckého ústavu NOVA, spol. s r. o. Neshledal důvodnou námitku započtení plnění vyplacených žalobci na základě dohody o vedlejší pracovní činnosti ve výši 24.018,- Kč vznesenou žalovaným, „a proto se jí nezabýval“; navíc dovodil, že tato námitka byla uplatněna jako nová skutečnost až po „skončeném důkazním řízení, po poučení podle § 119a o. s. ř.“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 1. 2012 č. j. 20 Co 478/2011-292 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 96.654,- Kč, změnil jej tak, že co do částky 39.638,- Kč žalobu zamítl a že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5.093,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 8.093,- Kč, oba „na účet Okresního soudu v Náchodě“, a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.762,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Špačka. Dospěl k závěru, že dohoda o vedlejší pracovní činnosti uzavřená mezi účastníky je neplatná, protože obchází zákon (ustanovení § 114 zákoníku práce, jež ukládá zaměstnavateli platit zaměstnanci mzdu za práci přesčas) a protože dohodu o vedlejší pracovní činnosti „nelze platně sjednat na práce, které jsou součástí pracovní náplně kryté pracovní smlouvou“; činnost spočívající ve vybírání peněz při rozvozu zboží, kterou měl žalobce podle dohody o vedlejší pracovní činnosti vykonávat, lze přitom „jen stěží oddělovat od pracovních povinností řidiče jako představitele (či zástupce) dodavatele zboží“. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku započtení plnění vyplacených žalobci na základě dohody o vedlejší pracovní činnosti ve výši 24.018,- Kč vznesenou žalovaným, neboť žalobce převzal uvedenou částku od žalovaného nepochybně v dobré víře, že mu náleží, a žalovaný se proto nemůže podle ustanovení § 331 zákoníku práce domáhat jejího vrácení. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobci přiznané částky 39.638,- Kč a úroků z prodlení odvolací soud odůvodnil tím, že pohledávka žalobce vůči žalovanému v této výši zanikla dne 20. 5. 2010 započtením na vzájemnou pohledávku žalovaného na náhradu škody na základě námitky započtení uplatněné žalobcem dne 16. 11. 2010 ve sporu mezi účastníky o náhradu škody. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jehož obsahu (srov. § 41 odst. 2 občanského soudního řádu) napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti dohody účastníků o vedlejší pracovní činnosti žalobce, neboť uvedená dohoda neobchází zákon a nebyla sjednána „na práce, které jsou součástí pracovní náplně kryté pracovní smlouvou“. Obsahem práce, který vyplýval z dohody o vedlejší pracovní činnosti, nebylo jen samotné převzetí peněz, ale též vyúčtování ceny zákazníkovi, přepočítání peněz, vystavení potvrzení o převzetí ceny zboží, uložení převzaté částky, její opatrování po dobu převozu a následné vyúčtování v pokladně žalovaného; tyto činnosti žalobce vykonával „nad rámec práce sjednané dle pracovní smlouvy“. Podle názoru dovolatele nebyla na místě aplikace ustanovení § 331 zákoníku práce, neboť žalovaný se nedomáhá po žalobci vrácení nesprávně vyplaceného plnění, ale navrhuje „ponížení“ nároku přiznaného žalobci o plnění, které mu již bylo za „tutéž materii práce“ vyplaceno. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil rozsah práce přesčas vykonané žalobcem, neboť vycházel pouze z elektronické evidence docházky žalobce vedené žalovaným, která eviduje čas příchodů žalobce do „prostor provozovny“ a čas jeho odchodů z těchto prostor, nikoli však počet odpracovaných hodin. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil „k dalšímu projednání“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl, neboť odvolací soud učinil správná skutková zjištění, na základě nichž dospěl ke správnému právnímu posouzení věci. Zdůraznil, že jeho pracovní činnost z „hlavního“ pracovního poměru se prolínala s „pracovním poměrem vedlejším“, že žalovaný mu odměnu za práci podle dohody o vedlejší pracovní činnosti vyplácel jako „podíl na tržbách“ a nikoliv za odpracovanou dobu a že „přesčasy“ nebyly u žalovaného vykazovány ani propláceny, pouze občas „byly zohledněny v prémiové složce mzdy“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovo