21 Cdo 1713/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1713/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2007 Spisová značka:21 Cdo 1713/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1713.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1713/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování),  o 4.193.100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 33 C 176/2004, o dovolání žalované  proti usnesení  Městského soudu v Praze ze  dne 6. října 2005, č.j. 64 Co 249/2005-39, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou dne 2.12.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 6), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 4.193.100,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 28.10.2001 při havárii vrtulníku A. ČR, v němž letěla jako palubní průvodčí, utrpěla těžký úraz, který žalovaná uznala za úraz služební a zaplatila jí – mimo jiné - náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.397.700,- Kč, odpovídající celkem 11.647,5 bodům (po zvýšení základního bodového hodnocení o 50% a při hodnotě bodu 120,- Kč). Žalobkyně je v důsledku služebního úrazu plně invalidní, je vyřazena z plnohodnotného života a zcela odkázána na pomoc svého manžela a dalších osob. Protože následkem úrazu u ní došlo k závažnému poškození zdraví s totálními důsledky pro všechny životní úkony, pro uspokojování životních, rodinných, sportovních a společenských potřeb bez jakékoli naděje na výrazné zlepšení zdravotního stavu, požaduje žalobkyně – vzhledem k výjimečnosti jejího případu hodného mimořádného zřetele - zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek dosud vyplacené částky 1.397.700,- Kč, tj. na částku 4.193.100,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.2.2005, č.j. 33 C 176/2004-24, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 112.604,- Kč k rukám „zástupkyně žalobkyně“. Po provedeném řízení dovodil, že za škodu na zdraví způsobenou žalobkyni (jako vojákyni z povolání) tím, že dne 28.10.2001 při výkonu služby palubní průvodčí vrtulníku A. ČR (při jeho havárii) utrpěla služební úraz, odpovídá žalovaná podle ustanovení § 112 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a že nárok žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění vyplývá z ustanovení § 116 a § 119 odst. 1 uvedeného zákona a z vyhlášky č. 440/2001 Sb.; vycházel ze zjištění, že z tohoto titulu žalovaná již vyplatila žalobkyni částku 1.397.700,- Kč (za 11.647,5 bodů při hodnotě bodu 120,- Kč). Dospěl k závěru, že s ohledem na charakter poškození zdraví žalobkyně jsou splněny podmínky pro další mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a že „trojnásobné navýšení je zcela na místě“.   K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.10.2005, č.j. 64 Co 249/2005-39, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Prezidentu České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.9.2005, č.j. 21 Cdo 2719/2004-105, a usnesení Městského soudu v Praze, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR „7/2005 pod č. 55“, dovodil, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., neboť právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok (služební poměr vojákyně z povolání), je „typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním“ (vzniká mocenským aktem služebního orgánu - rozhodnutím o povolání občana do služebního poměru podle ustanovení § 5 zákona č. 221/1999 Sb.), a že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí věci vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., neboť právní poměry osob vykonávajících vojenskou činnou službu jako svoje zaměstnání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; v těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Protože projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit [a řízení je tak postiženo vadou podle § 229 odst. 1 písm. a), § 212 odst. 5 o.s.ř.], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci prezidentu republiky jako nejvyššímu ze služebních orgánů. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že, ačkoliv došlo ode dne účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, k nové úpravě služebního poměru vojáků z povolání a zároveň k úpravě tzv. řízení ve věcech služebního poměru (dle Části deváté tohoto zákona), není možné ustanovení této části aplikovat na veškerou rozhodovací činnost služebních orgánů; je nutné rozlišovat „rozhodování ve věcech služebního poměru“ a jiné druhy „rozhodnutí“, které „se zásadně liší svým věcným obsahem a také rozdílnou formou“. Zdůraznila, že pro rozhodování ve věcech služebního poměru podle Části deváté zákona je typické, že těmito rozhodnutími se zakládají určitá práva (nároky) nebo povinnosti (závazky) vojáka jednostranným rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem státu, tedy subjektem veřejnoprávní povahy. Vedle těchto případů služební orgány  ve vztahu k vojákovi rozhodují i v mnoha dalších případech, kdy vydávají rozhodnutí upravující konkrétní výkon služby (formou rozkazu či pokynu), která ovšem nelze podřadit (a nesporně to ani nebylo vůlí zákonodárce) pod rozhodování podle Části deváté zákona č. 221/1999 Sb., neboť se jimi nezakládají žádná práva a povinnosti a „stát zde vystupuje spíše jako zaměstnavatel, tedy subjekt povahy soukromoprávní“. Stejně je tomu podle názoru dovolatelky i v daném případě, kdy „nejde o věc služebního poměru, ale o věc, která se služebním poměrem toliko souvisí, a to jen při posuzování souvislosti činnosti vojáka při služebním úrazu s výkonem služby“. Jinak by „zcela ztrácelo smysl“ označení Části deváté zákona č. 221/1999 Sb. jako „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ či Hlavy I. téže části zákona „Řízení ve věcech služebního poměru“, neboť „by neexistoval případ, který by nebyl rozhodnutím ve věci služebního poměru, pokud je účastníkem řízení voják“. Soudy v této souvislosti „nezohlednily“, že „současná podzákonná právní úprava a organizační struktura ministerstva postup žalované při vydávání rozhodnutí o náhradě škody za poškození zdraví vojáka tak, jak o něm bylo pravomocně rozhodnuto, neumožňuje“. Zákon č. 221/1999 Sb. ani jiný zákon neřeší bližší úpravu způsobu rozhodování a rozsahu odškodnění újmy na zdraví vzniklé vojákovi z povolání, přičemž z rozkazů ministra obrany č. 52/1995 a č. 22/1992 je zřejmé, že o charakteru úrazu a jeho případného odškodnění rozhoduje příslušný velitel útvaru (náčelník, ředitel, vedoucí), u kterého k poškození zdraví vojáka došlo, případně (u složitých případů) ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování; ten ovšem není vůči útvarům nadřízeným služebním orgánem, který by věc řešil v odvolacím řízení, a ani ve struktuře ministerstva obrany není stanoven orgán, který by měl pravomoc přezkoumávat v odvolacím řízení závěry ředitele tohoto úřadu. Proto podle názoru dovolatelky výsledkem rozhodovacího procesu v případě služebních úrazů „není rozhodnutí služebního orgánu podle části deváté zákona č. 221/1999 Sb.“, neboť „služební orgán nemůže jednostranně rozhodnout o výši odškodného, ale jde o pouhý návrh na mimosoudní vypořádání existujícího právního nároku na náhradu škody na zdraví“, který „postrádá znaky veřejnoprávního vztahu“ a „zejména nezakládá práva a povinnosti jakéhokoliv subjektu českého práva“. Jediným způsobem, jakým voják může zvrátit závěr, který ve věci jeho úrazu učinil velitel útvaru či ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování, je - jak žalovaná zdůraznila – „obrátit se po obdržení rozhodnutí v