21 Cdo 1788/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1788/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2010 Spisová značka:21 Cdo 1788/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1788.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada mzdy Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 35 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 61 odst. 1, 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 3 odst. 1 bod věta první předpisu č. 62/1994Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 143/1992Sb. § 218 písm. b) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 4. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.07.2010I.ÚS 1649/10JUDr. Ivana Janůodmítnuto02.22.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1788/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. č. 101/5, IČ 45769851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21, o uložení povinnosti přidělovat práci a o 925.530,96 Kč s úrokem z prodlení a 110.062,35 EUR s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006, o dovolání účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008, č. j. 20 Co 279/2008–164, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se odmítá. II. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“ se odmítá III. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se zamítá. IV. Rozsudek městského soudu se ve výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125 v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo žalované uloženo přidělovat jí práci „dle platné pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 2001” a aby jí žalovaná zaplatila 925.530,96 Kč a 110.062,35 EUR, oboje s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež podrobně specifikovala. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že byla u žalované zaměstnána (naposledy jako „diplomat zastupitelského úřadu – 2. tajemník“) s místem výkonu práce „ZÚ Madrid”. Dopisem ze dne 25. 4. 2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Žalobkyně dne 7. 5. 2003 sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Uvedená výpověď z pracovního poměru byla soudem pravomocně shledána neplatnou a žalobkyně se proto domáhá, aby jí žalovaná zaplatila jednak náhradu mzdy ode dne, kdy měl pracovní poměr podle neplatné výpovědi skončit (od 1. 7. 2003), do dne 31. 12. 2006, kdy měl její pracovní poměr skončit výpovědí ze dne 10. 10. 2006, jednak náhradu zvýšených životních výdajů podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., která by jí příslušela, kdyby jí žalovaná řádně přidělovala práci na zastupitelském úřadu v Madridu. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, uložil žalované zaplatit žalobkyni 458.613,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, co do částky 466.917,96 Kč a 110.062,35 EUR s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci podle pracovní smlouvy v době od 7. 5. 2003 do 7. 9. 2006 („od 8. 9. 2006 bylo již žalobkyni ze strany žalované umožněno, aby ve své práci dle sjednané pracovní smlouvy pokračovala“), nikoli po celé žalobou uplatněné období (od 7. 5. 2003 do 31. 12. 2006), přiznal žalobkyni z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za dobu od 7. 5. 2003 do 30. 6. 2003 částku 34.495,50 Kč a jako náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za dobu od 1. 7. 2003 do 7. 9. 2003 (správně 7. 9. 2006) celkem 424.117,50 Kč. Při posuzování žádosti žalované podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, aby soud žalobkyni náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců nepřiznal, přihlédl k tomu, že žalobkyně se mohla od 1. 1. 2004 „v zásadě za rovnocenných podmínek“ zapojit do práce u Ministerstva kultury ČR na volném pracovním místě v zahraničním odboru zaměřeném na evropskou agendu, a to i včetně podmínek platových (později též i u ministerstva zdravotnictví na pozici ředitelky odboru mezinárodních vztahů a evropské integrace či u ministerstva práce a sociálních věcí na pracovním místě zaměstnance oddělení mezinárodní spolupráce), a přiznal žalobkyni za období přesahující šest měsíců náhradu mzdy již jen v poloviční výši. Požadavek na zaplacení částky 110.062,35 EUR, která dle žalobkyně má představovat žalobkyni nevyplacenou náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. 5. 2003 do 31. 12. 2006, posoudil podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce a odmítl jej s tím, že náhrada zvýšených životních výdajů ve smyslu nařízení vlády č. 62/1994 Sb. „má charakter jakési cestovní náhrady a že jejím účelem je kompenzovat zaměstnanci náhradu zvýšených životních nákladů spojených s pobytem v zahraničí“. Jestliže však zaměstnanec práci v zahraničí nevykonává a není tam fyzicky přítomen, což byl i případ žalobkyně v žalovaném období, tak k žádnému zvýšení životních výdajů tohoto zaměstnance nedochází a nemůže mu tak ani vznikat škoda. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 20 Co 279/2008–164, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“ potvrdil, dále jej „v tomto výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč“ s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že období, za něž žalobkyně požaduje náhradu mzdy, je třeba rozlišit podle právního důvodu, jenž nárok žalobkyně odůvodňuje, i v tom, jak stanovil „průměrný resp. pravděpodobný“ výdělek žalobkyně, z něhož při výpočtu nároku žalobkyně vycházel. Odmítl v tomto směru závěry znaleckého posudku Doc. Ing. Františka Nahodila, CSc., který žalobkyně předložila, neboť pro „závažná pochybení nemůže být výpočet průměrného výdělku, z něhož vycházela žalobkyně, správný“. Na rozdíl od soudu prvního stupně při posuzování žádosti žalované podle § 61 odst. 2 zák. práce považoval za rozhodující především to, že žalobkyně měla „sjednáno v pracovní smlouvě místo výkonu práce Madrid a rovněž druh její práce, vymezený pracovní náplní diplomata ZÚ, druhého tajemníka, byl úzce vázán na Španělsko“. Žalobkyně, která vykonávala tento druh práce, navíc v uvedeném místě, nemohla být uspokojena prací, byť v místě svého bydliště či u jiného ústředního orgánu státní správy. Její pracovní podmínky dle sjednané pracovní smlouvy byly do značné míry specifické a nelze jim z hlediska daného účelu klást na roveň či dokonce považovat za výhodnější, volná pracovní místa v tuzemsku. Podle jeho názoru nabídka žalované na opětovné zařazení žalobkyně do práce u žalované dopisem ze dne 1. 9. 2006 (který žalobkyně převzala dne 7. 9. 2006) nebyla dostatečná, neboť v dopise nebylo jednoznačně vyjádřeno, že se jedná skutečně o pracovní místo, které dle pracovní smlouvy žalobkyně u žalovaného zastávala, a navíc samotný nástup do zaměstnání byl podmíněn předložením osvědčení o bezpečnostní způsobilosti; proto žalobkyni náleží náhrada za ztrátu na výdělku i po 8. 9. 2006. Shodně se