21 Cdo 1945/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1945/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1945/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1945.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 38 předpisu č. 219/2000Sb. § 251 předpisu č. 65/1965Sb. § 251 předpisu č. 213/1992Sb. § 250 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 61 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 61 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 275 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 275 odst. 3 předpisu č. 235/1988Sb. § 17 odst. 3 předpisu č. 1/1992Sb. § 23 odst. 3 předpisu č. 1/1992Sb. § 157 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 132 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 221 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 221 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1945/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o určení dalšího trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 2/2001, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002 č.j. 20 Co 117/2002-331, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu ve výrocích, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit jí částku 275.292,- Kč a kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni tuto částku s 10% úrokem od 15.11.2001 do zaplacení, s e o d m í t á . II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroků, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobkyni neukládá povinnost doplatit soudní poplatek) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. prosince 2001 č.j. 18 C 2/2001-307 (s výjimkou výroků, kterými byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru a stanovena povinnost žalobkyni doplatit soudní poplatek) s e z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. III. Nařizuje se, aby odvolání podaná v této věci nadále projednával a rozhodoval o nich u Městského soudu v Praze senát, jehož členy nebudou soudci JUDr. P. H., JUDr. I. S. a JUDr. I. K. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 30.10.1990 sdělil Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce se sídlem v B., M. ul. č. 23 žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že bez zavinění organizace \"dlouhodobě nesplňuje požadavky kladené na výkon práce výzkumné pracovnice\" a že bez viny organizace má \"neuspokojivé pracovní výsledky\". Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7.11.1990 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Uvedla, že pracuje u pobočky Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce v P. jako samostatná odborná pracovnice a že důvody k rozvázání pracovního poměru jsou v písemné výpovědi buď uvedeny jen obecně nebo neodpovídají skutečnosti. V průběhu řízení dále požadovala, aby bylo určeno, že její pracovní poměr trvá, a aby jí byla přiznána náhrada mzdy ve výši 500.000,- Kč. Jako žalovaného označila žalobkyně v žalobě \"Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, pobočka P.\"; v průběhu řízení na výzvu soudu \"opravila\" název \"původního žalovaného\" na \"Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce se sídlem M. 23, B.\". Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1.7.1992 č.j. 7 C 242/90-40 žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl a rozhodl, že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit \"do pokladny zdejšího soudu na nákladech znaleckého posudku\" každý 122,50 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je platným právním úkonem, neboť žalobkyně nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce, což spočívá zejména v neuspokojivých pracovních výsledcích. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.3.1993 č.j. 14 Co 387/92-92 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zjistil, že \"v mezidobí\" byl Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce zrušen, a dovodil, že jeho práva a závazky převzalo Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, které bylo rovněž zrušeno, a jeho \"právním nástupcem\" se stalo Ministerstvo financí ČR. Ve věci samé vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval také otázkou, zda organizace splnila vůči žalobkyni \"nabídkovou povinnost\" ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 písm.c) zákoníku práce, a uložil mu, aby v dalším řízení provedl potřebné důkazy. Obvodní soud pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 3.11.1994 č.j. 7 C 242/90-113 žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl a rozhodl, že o \"nákladech řízení a nákladech státu a dalších nárocích\" bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Při rozhodování o části předmětu řízení dospěl k závěru, že vůči žalobkyni nebyla splněna \"nabídková povinnost, jakou má na mysli ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce\", a že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je proto neplatným právním úkonem. Jako \"nového\" žalovaného označil v rozsudku Ministerstvo financí ČR. K odvolání Ministerstva financí ČR Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.12.1995 č.j. 14 Co 237/95-145 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posuzování otázky, na koho přešla práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce, odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu práv a povinností z pracovního vztahu podle ustanovení § 249 a § 250 zákoníku práce nemohlo dojít a že při zrušení tohoto ústavu nebyl ve smyslu ustanovení § 251 zákoníku práce určen orgán, který by měl uspokojit závazky \"bývalého zaměstnavatele žalobkyně\". Za použití ustanovení § 24 odst.4 zákona č. 563/1990 Sb. pak dovodil, že práva a povinnosti zrušeného Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce přešla na jeho zřizovatele, tj. na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, a po rozpadu federace ve smyslu ustanovení čl. 3 odst.3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, a uzavřel, že procesním nástupcem zaniklého žalovaného je Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a nikoliv Ministerstvo financí ČR. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20.12.1996 č.j. 7 C 242/90-188 doplněným usnesením ze dne 13.2.1997 č.j. 7 C 242/90-192 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 94.940,- Kč, žalobu na zaplacení dalších 405.060,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" na \"znalečném\" 245,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že ve sporu je \"pasivně legitimovaným\" Ministerstvo financí ČR, neboť po zrušení \"původního žalovaného\" Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce ke dni 30.9.1992 přešla povinnost uspokojit nároky žalobkyně na jeho zřizovatele, tj. na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, podle ústavního zákona \"č. 493/94\" na Federální ministerstvo financí a podle čl. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. na Ministerstvo financí ČR; považoval proto Ministerstvo financí ČR za žalovaného v tomto sporu. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je neplatná (z důvodů uvedených v předchozím rozsudku soudu prvního stupně), že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 30.9.1992, neboť po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce žalobkyně nebyla na rozdíl od jiných pracovníků ústavu \"delimitována do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR\", a že jí náleží náhrada mzdy za léta 1991 a 1992 a \"odstupné ve výši dvou platů\" v celkové výši 94.940,- Kč. K odvolání účastníků (žalobkyně a Ministerstva