21 Cdo 2130/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2130/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2130/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2130.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovní úraz Nemajetková újma (o. z.) Ztížení společenského uplatnění Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 269 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 271b odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 2958 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 945/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2130/2025-452 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova č. 866/27, proti žalované SV metal spol. s r. o. se sídlem v Divci č. 99, IČO 25257366, zastoupené Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 737/3, o 5 127 273,97 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 376/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2025, č. j. 17 Co 56/2025-429, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 17 Co 56/2025-429, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil ve výrocích I, II a III rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2025, č. j. 8 C 376/2020-398 (výrok I) [jímž tento soud rozhodl tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení 510 035,10 Kč s příslušenstvím a pravidelné měsíční renty ve výši 19 677,72 Kč od 1. 10. 2021 (výrok I), že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 352 485,10 Kč (výrok II), že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení 2 400 Kč (výrok III), a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení 346 259,90 Kč (výrok IV)], ve výroku IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení 11 344 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 18 815,50 Kč (výrok III) a že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobce nastala po pracovním úrazu ztráta na výdělku, protože byl jeho pracovní poměr dne 1. 9. 2020 ukončen ve zkušební době a žalobce následně žádného výdělku nedosahoval. Z dokazování (ze znaleckého i pracovně-lékařského posudku) jednoznačně vyplynulo, že příčinou ztráty na výdělku pracovní úraz nebyl, žalobcova pracovní schopnost byla následkem pracovního úrazu omezena jen nevýznamně, pokles pracovních schopností v důsledku pracovního úrazu nenastal, tedy mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku není vztah příčinné souvislosti. Žalovaná se důvodně zprostila zčásti (v nízkém rozsahu 5 %) své odpovědnosti za pracovní úraz, neboť jednou z příčin úrazu bylo též chování žalobce, který nedodržel pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a stanovené pracovní postupy, s nimiž byl řádně seznámen, sám přiznal, že nedával pozor a že si je vědom chyby, kterou udělal. Ztotožnil se též s tím, jak soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok na náhradu tzv. další nemajetkové újmy dle § 2958 o. z., že lze mít žalobcovy duševní útrapy pracovním úrazem vyvolané za odškodněné již poskytnutím náhrady za ztížení společenského uplatnění, s ohledem na žalobcova tvrzení, jimiž byl tento nárok odůvodněn, a se zřetelem k provedeným důkazům (zejména výslechem svědků). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „pochybil v posouzení existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a následnou ztrátou na výdělku žalobce“, že „soud přikládal váhu jiným okolnostem, které mohly ovlivnit výdělečnou schopnost žalobce po úraze – zejména poukazoval na nepřesvědčivý vztah zdravotních následků úrazu k pracovnímu uplatnění žalobce“. Uvedl, že takový náhled je v rozporu s judikaturou (viz „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3160/2024“). Soud měl správně dovodit, že všechny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele byly splněny již v okamžiku, kdy žalobci vznikla ztráta na výdělku následkem úrazu. Právní posouzení otázky příčinné souvislosti je proto nesprávné. Dále namítl, že nesprávné je rovněž právní posouzení nároku na náhradu tzv. další nemajetkové újmy podle občanského zákoníku (§ 2958 o. z.) ve formě duševních útrap a psychického strádání v důsledku pracovního úrazu. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/20, podle kterého pod pojem další nemajetkové újmy má být podřazeno vše, co nelze zahrnout pod ostatní druhy náhrad (bolestné a ztížení společenského uplatnění). „Duševní útrapy žalobce, které spočívají např. v dlouhodobém psychickém strádání, depresích, posttraumatických obtížích, pocitech ztráty životní perspektivy či omezení běžného rodinného a společenského života v důsledku úrazu, mohou představovat právě onu další nemajetkovou újmu, již je třeba odškodnit.“ Odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že vše podstatné již bylo zahrnuto v bolestném a ztížení společenského uplatnění. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 6. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 7. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura). 8. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (§ 271b odst. 1 věta první zákoníku práce). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla ná