21 Cdo 2173/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2173/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2173/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2173.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva pracovní Právní úkony Neplatnost právního úkonu Pracovní doba Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:čl. 2 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb. § 83 odst. 5 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2000 § 83a odst. 4 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění od 01.01.2001 do 31.12.2006 § 29 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006 § 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2173/2024-191 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalované České poště, s. p. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o 19 719 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 128/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2024, č. j. 15 Co 198/2023-152, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 13. 7. 2022 (v průběhu řízení doplněnou) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 19 719 Kč s 11,75% úrokem z prodlení z této částky od 2. 6. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 6. 1983 (ve znění jejich dodatků) na pracovní pozici dispečer. Dodatkem č. 2 pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2000 byla s účinností od 1. 1. 2001 sjednána zkrácená pracovní doba žalobce v délce 35,5 hodin týdně bez snížení mzdy. S účinností ode dne 1. 1. 2021 upravila žalovaná vnitřním předpisem délku pracovní doby, která u zaměstnanců s vícesměnným nebo nepřetržitým pracovním režimem činí 37,5 hodiny „jako týdenní pracovní doba zkrácená“. Žalobce navýšení rozsahu délky týdenní pracovní doby oproti délce pracovní doby upravené pracovní smlouvou neakceptoval. Žalovaná mu následně mzdovým výměrem ze dne 3. 2. 2021, který nahradila mzdovým výměrem ze dne 22. 2. 2021, určila mzdu odpovídající kratší pracovní době. Žalobci tak byla neoprávněně zkrácena hrubá měsíční mzda. Požadovaná částka 19 719 Kč je rozdílem mezi částkou, která mu měla být správně vyplacena na mzdě za období březen až prosinec 2021 (v nezkrácené výši), a částkou, která mu byla v tomto období ve skutečnosti vyplacena. 1. 2. Žalovaná s nárokem žalobce nesouhlasila. Namítala, že s účinností od 1. 1. 2021 byla zkrácená pracovní doba v celém podniku zrušena a že v pracovní smlouvě či v jejím dodatku nemůže být sjednáno zkrácení pracovní doby. V případě žalobce se tak mohlo jednat pouze o sjednanou kratší pracovní dobu podle § 80 zákoníku práce, nikoli o zkrácenou pracovní dobu. Žalobci byl z tohoto důvodu předán nový mzdový výměr odpovídající jím odpracované sjednané kratší pracovní době. 3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 49 C 128/2022-129, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v období 1. 1. 2001 do 31. 12. 2020 pro žalovanou vykonával práci ve zkrácené pracovní době 35,5 hodin týdně, která v té době byla upravena v kolektivní smlouvě a interním předpisu žalované. Vedle toho účastníci v dohodě o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 30. 12. 2000 sjednali změnu pracovního úvazku na 35,5 hodin týdně, přičemž „konkrétní výše mzdy bude stanovena mzdovým výměrem přiznaného tarifního stupně – beze změny“. Dovodil proto, že takto „byla mezi účastníky sjednána zkrácená pracovní doba“. Počínaje dnem 1. 1. 2021 již kolektivní smlouva ani interní předpis žalované zkrácenou pracovní dobu v rozsahu 35,5 hodin týdně neupravovaly a mzdovým výměrem účinným od 1. 3. 2021 pak byla mzda žalobce „krácena tak, jako by mezi účastníky byla sjednána kratší pracovní doba (v porovnání s ostatními zaměstnanci)“. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákoník práce ve znění účinném do 31. 12. 2000 „v ustanovení § 83 připouštěl možnost úpravy zkrácené pracovní doby, aniž by takové zkrácení mělo vliv na výši odměny za práci, kdy vycházel z toho, že zkrácená pracovní doba bude (nejde-li o zaměstnance uvedené v předchozích odstavcích) upravena v kolektivní smlouvě či interním předpisu zaměstnavatele, tj. s působností vůči všem (či více jinak vymezeným) zaměstnancům daného zaměstnavatele“. Možnost individuálně sjednané zkrácené pracovní doby zákoník práce výslovně neupravoval, avšak „z ničeho nelze dovodit, že by ji vylučoval“; nepoužíval žádný výraz, z něhož by bylo možné dovodit výlučnost úpravy zkrácené pracovní doby v kolektivní smlouvě či interním předpisu zaměstnavatele (např. „jen“, „výhradně“ apod.). Uzavřel proto, že „z ustanovení § 242 odst. 1 zák. práce ani z žádného jiného ustanovení pak soud nedovozuje neplatnost ujednání účastníků ze dne 30. 12. 2000, kdy účastníci si sjednali zcela jasně a mezi sebou nepochybně zkrácenou pracovní dobu v rozsahu 35,5 hodin týdně, aniž to mělo mít vliv na výši mzdy“. Nejednalo se o pouhou deklaraci ujednání kolektivní smlouvy, čemuž nasvědčuje i chování žalované, která „uzavřela s těmi zaměstnanci, kteří měli dříve sjednanou obdobnou dohodu o zkrácené pracovní době jako žalobce, dodatek, v němž nově sjednali větší rozsah pracovní doby“. Vzhledem k tomu žalovaná v období březen 2021 až prosinec 2021 nebyla oprávněna jednostranně změnit rozsah pracovní doby žalobci a nebyla oprávněna ani snížit mu mzdu tak, aby tato odpovídala kratší pracovní době. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č.j. 15 Co 198/2023-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že o náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V souvislosti s právní otázkou, zda „dvoustranná (individuální) dohoda mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem ze dne 30. 12. 2000 o zkrácené pracovní době bez snížení mzdy je možná a platná, nebo zda takováto úprava zkrácené pracovní doby může být dohodnuta jen v kolektivní smlouvě nebo stanovena vnitřním předpisem zaměstnavatele“, poukázal, že „judikatura soudů se po roce 1989 pomalu a postupně přikláněla k závěru, že i pro oblast pracovněprávních vztahů platí článek 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že ‚každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá‘“ (zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, ve věci sp. zn. II. ÚS 192/95). Dovodil, že „pokud tedy starý zákoník práce výslovně nezakazoval dvoustrannou dohodu zaměstnance a zaměstnavatele o zkrácení pracovní doby bez současného snížení mzdy, případně takovouto dohodu nepostihoval neplatností“, lze „připustit jako platnou i takovouto dvoustrannou dohodu“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1395/2010, podle něhož si účastníci mohou v pracovní smlouvě dohodnout i další podmínky, na kterých mají zájem, např. délku pracovní doby, a změna takových podmínek je možná pouze dohodou účastníků „ve smyslu § 36 odst. 1 starého zákoníku práce“. Uzavřel proto, že „dvoustrannou dohodou ze dne 30. 12. 2000 (dodatek č. 2 k pracovní smlouvě žalobce) je žalovaná vázána i v současné době, a to bez ohledu na to, že kolektivní smlouva a později vnitřní předpis, které upravovaly zkrácenou pracovní dobu ve vztahu k ostatním zaměstnancům, již (k 31. 12. 2020) pozbyly účinnosti“ a „právní základ nároku žalobce uplatněný žalobou je důvodný“.1. 2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K řešení předkládá otázku „posouzení, zda pro oblast pracovněprávních vztahů (za účinnosti starého zákoníku práce) platí bez dalšího článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že ‚každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá‘, a to bez ohledu na úpravu v příslušném právním předpise“, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a otázku „posouzení ust. § 83 starého zákoníku práce“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z „ustanovení § 244 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,“ dovozuje, že „v pracovním právu je možné uzavřít jen takovou sm