21 Cdo 2204/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2204/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2012 Spisová značka:21 Cdo 2204/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2204.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2204/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. J. P., CSc., zastoupeného Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Hybešova č. 42, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 5, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská č. 12, o 1,400.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 170/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2010 č.j. 15 Co 24/2010-291, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2009, č. j. 42 C 170/2004-268 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 1,400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že byl od 1.9.1984 do 20.8.2003 zaměstnancem žalované, přičemž od 1.2.1991 až do skončení pracovního poměru pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Nejméně od začátku června do 8.7.2003 byl vystaven stupňující se šikaně ředitele žalované MUDr. P. Z., CSc., byl nevhodně okřikován v přítomnosti dalších zaměstnanců nemocnice, byla znevažována jeho odbornost, byl neoprávněně krácen na platu, byla mu zakázána operační činnost, byl vykazován ze schůzek vedení, ač jeho účast na nich je obvyklou součástí náplně práce náměstka pro vědu a výzkum, byl odvolán z funkce s nabídkou zařazení zdaleka neodpovídající jeho kvalifikaci, a bylo mu vyhrožováno další šikanou. Tato neúnosná situace jej pak donutila podat dne 8.7.2003 výpověď. V přímém důsledku diskriminace mu tak vznikla škoda, kterou spatřuje v rozdílu mezi příjmy, jež pobíral jako zaměstnanec žalovaného, a příjmy, jež pobíral jako nezaměstnaný a jako důchodce v předčasném starobním důchodu, a jež pobírá nyní jako důchodce v řádném starobním důchodu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.9.2009 č.j. 42 C 170/2004-268 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení zákoníku práce o neplatném rozvázání pracovního poměru, ani pod žádné jiné ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a „nárok žalobce není dán ani podle antidiskriminačních ustanovení“. Je sice nepochybné, že v posuzované věci žalovaná uzavřením soudního smíru schváleného usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 uznala, že v měsíci červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele žalovaného k šikaně osoby žalobce a jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, což vedlo k tomu, že se žalovaná zavázala zaslat žalobci omluvný dopis. Soud prvního stupně přesto dospěl s přihlédnutím ke všem okolnostem v případu k závěru, že morální zadostiučinění, jehož se žalobci dostalo, se jeví ve všech zvažovaných souvislostech jako plně dostačující, a z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.11.2010 č.j. 15 Co 24/2010-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v tomto probíhajícím řízení není řešena otázka nemajetkové újmy, naopak předmětem tohoto řízení zůstává výlučně majetková újma skutkově vymezená jako rozdíl příjmů žalobce, kterých dosahoval u žalované, kdy u ní byl v pracovním poměru, a příjmů, které měl po skončení pracovního poměru počínaje 1.9.2003 až do 31.1.2009. Tento nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák. práce a podle předpokladů v něm stanovených. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 82/2006 bylo prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v jednání jejího ředitele vůči žalobci v měsíci červnu a červenci 2003, které mělo diskriminační charakter, a za které se žalovaná žalobci písemně omluvila. Stejně tak lze považovat za prokázané, že v období od 1.9.2003 do 31.1.2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu však není dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené právní povinnosti a vzniklou škodou. Byl to totiž právě žalobce, který sám navrhl skončení pracovního poměru dohodou, a, namítal-li nedostatek vůle na své straně ukončit pracovní poměr tímto způsobem, bylo na něm, aby uplatnil nárok na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce. I když lze lidsky pochopit motivy žalobce, které ho vedly ke skončení pracovního poměru, nelze než dospět k závěru, že „příčinná souvislost je zde přetržena“. Samotné jednání žalované „bylo pouze motivem žalobce, který sám o své vůli se rozhodl pracovní poměr skončit“, a „diskriminační jednání žalované tak, jak bylo popsáno v omluvném dopise, nemělo za následek skončení pracovního poměru a s tím související pokles výdělku žalobce“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a následkem – škodou v podobě snížení příjmů žalobce, tu dána je. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že prokázaná šikana byla jen jakýmsi lidsky pochopitelným motivem žalobce pro ukončení jeho pracovního poměru u žalované, a že tedy není v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Je to „jako by odvolací soud tvrdil, že ten, kdo je šikanován, musí šikanu snášet a trpět tak dlouho, dokud to šikanujícího nepřestane bavit a šikanu sám neukončí“. Žalobce sice ukončení pracovního poměru „inicioval“, když k tomuto kroku byl šikanou donucen a pracovní poměr ukončil dohodou, nicméně ukončení pracovního poměru nelze interpretovat jako jakýsi pouhý lidský motiv žalobce, ale naopak jako důsledek šikany, která mu předcházela a na kterou skončení pracovního poměru bezprostředně navazovalo. Setrváním na své pracovní pozici by se žalobce pouze vystavil další šikaně, a proto volil možnost skončit pracovní poměr dohodou a odejít ihned. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné, neboť otázka obsahu pojmu příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, nebyla dosud v rozhodnutí dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobce pracoval u žalované naposledy od 15.4.1991 ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Dopisem ze dne 7.7.2003 byl ředitelem žalované MUDr. P. Z., CSc. z této funkce odvolán a byla mu nabídnuta práce ambulantního lékaře. Dopisem ze dne 8.7.2003 žalobce požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 20.8.2003; žalovaná s tím vyslovila souhlas. Od 21.8.2003 do 24.2.2004 byl veden Úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, od 21.2.2004 byl žalobci přiznán starobní důchod „podle ustanovení § 31 zákona č. 155/1995 Sb.“. V řízení o ochranu osobnosti vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 82/2006 byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 schválen smír, ve kterém se žalovaná zavázala zaslat žalobci „doporučeně omluvný dopis opatřený podpisem statutárního zástupce v tomto znění: Úrazová nemocnice v Brně se omlouvá MUDr. J. P., CSc., že v měsících červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele nemocnice MUDr. P. Z., CSc. k šikaně osoby MUDr. J. P, CSc., jeho diskriminaci z důvodu zdr