21 Cdo 2264/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2264/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2264/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2264.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Skončení pracovního poměru Zdánlivé právní jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Forma právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Doručování Předběžná otázka Moderační právo soudu Odklad vykonatelnosti Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 72 předpisu č. 262/2006 Sb. § 69 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2264/2025-322 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce O. G., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, proti žalované Damas Engineering Consulting s. r. o. se sídlem v Praze 4, Branická č. 26/43, IČO 01957261, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, o 336 933 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 247/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025, č. j. 23 Co 467/2024-278, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jana Šeldera, advokáta se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 23 Co 467/2024-278, zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolatelka má dovolání za přípustné jednak proto, že odvolací soud se podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2203/2020, ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1495/2021, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3838/2019, jednak proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to: - zda nedodržení písemné formy právního jednání, zrušení pracovního poměru ve zkušební době, způsobuje zdánlivost (nicotnost) takového právního jednání; - zda je soud oprávněn řešit v řízení o zaplacení náhrady mzdy otázku prejudiciální o platnosti, resp. zdánlivosti, zrušení pracovního poměru ve zkušební době a prejudiciální otázku o dodržení způsobu doručení písemnosti o zrušení pracovního poměru ve zkušební době; - zda soud rozhodující o náhradě mzdy v případě, že učiní závěry o tom, že právní jednání, kterým byl ukončen pracovní poměr, je zdánlivé pro nedodržení formy, může moderovat náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce jeho analogickou aplikací. 4. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 6. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit dovolací soud sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2955/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2650/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1147/2025). Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 7. Těmto požadavkům dovolání v té části, kde dovolatelka dovozuje jeho přípustnost pro rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nevyhovuje, neboť zcela postrádá vymezení rozhodné právní otázky, případně rozhodných právních otázek. 8. První z otázek, které dovolatelka předkládá jako judikaturně dosud neřešené, byla oproti mínění dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a odvolací soud se v souzené věci od ustálených judikaturních závěrů neodchýlil. 9. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněném pod č. 118/2016 Sb. rozh. obč. (dále též „R 118/2016“), Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že podle právní úpravy v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinné od 1. 1. 2012 (tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně) doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen, neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z pracovní