21 Cdo 2310/2015 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2310/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. B. K., zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Bredovský dvůr, Olivova č. 2096/4, proti žalovanému České loděnice a. s. (dříve Nova České loděnice a. s.) se sídlem v Děčíně XXXI – Křešicích, Vítězství č. 56, IČO 00152226, zastoupenému Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října č. 438/219, o 1 648 341,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 225/2009 a 18 C 332/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2014 č. j. 10 Co 307/2012-166, takto: Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odstupné ve výši 490 397 Kč, se odmítá; v dalším se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobami podanými u okresního soudu v Děčíně dne 11. 5. 2009 a dne 16. 7. 2009 (změněnými se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za období od 23. 8. 2008 do 26. 3. 2009 a na „zákonném odstupném“ 1 648 341,40 Kč s úroky z prodlení ve výši „repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů a platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného“, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že na základě jmenování ze dne 28. 2. 2006 a jeho „prodloužení“ ze dne 31. 10. 2006 vykonával u žalovaného v pracovním poměru funkci náměstka generálního ředitele, že podle manažerské smlouvy ze dne 1. 3. 2006 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 2006 a dodatku č. 2 ze dne 1. 2. 2008 mu za výkon této funkce náležela mzda ve výši 150 000 Kč měsíčně, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2008 č. j. 18 C 352/2008-10, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2009, bylo určeno neplatným jak odvolání žalobce z funkce náměstka generálního ředitele žalovaného ze dne 10. 4. 2008, tak výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 4. 2008, a současně bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, že dne 26. 3. 2009 doručil žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 3. 2009 a že dne 23. 8. 2008 bylo žalovanému doručeno „e-mailem“ oznámení žalobce, že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Na náhradě mzdy za období od 23. 8. 2008 do 28. 2. 2009 žalobci přísluší 1 015 081,20 Kč, za období od 1. 3. 2009 do 26. 3. 2009 mu přísluší 142 863,28 Kč a na odstupném 490 397 Kč. Žalovaný zejména namítal, že žalobce byl v období od 30. 6. 2006 do 15. 5. 2008 čelenem představenstva žalovaného (v období od 12. 7. 2006 do 22. 5. 2007 místopředsedou představenstva žalovaného), že nejpozději dnem 30. 6. 2006 došlo „ex lege“ k zániku jeho pracovního poměru u žalovaného pro zjevnou neslučitelnost funkce člena představenstva žalovaného a funkce náměstka generálního ředitele žalovaného, že proto žalobci po uvedeném datu nepříslušela mzda ani její náhrada, že mu žalobce nikdy nedoručil projev vůle, ze kterého by vyplynulo, že trvá na dalším zaměstnávání poté, co byl dne 10. 4. 2008 odvolán z funkce a co mu byla dne 17. 4. 2008 dána výpověď z pracovního poměru, a že uplatnění nároku na odstupné žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, neboť okamžité zrušení pracovního poměru doručil žalovanému 4 nebo 5 dnů před uplynutím výpovědní doby, která měla uběhnout dne 31. 3. 2009 na základě výpovědi doručené žalobci v lednu 2009. Okresní soud v Děčíně – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 25. 1. 2010 rozhodl, že se obě věci spojují ke společnému řízení – rozsudkem ze dne 1. 9. 2011 č. j. 18 C 225/2009-112 zastavil řízení co do 272 114,76 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 376 226,76 Kč s úroky z prodlení ve výši „repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů a platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného“, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 139 565,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Kauckého a České republice „na účet Okresního soudu v Děčíně“ 4 985 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl dne 28. 2. 2006 jmenován do funkce náměstka generálního ředitele žalovaného na období od 1. 3. 2006 do 31. 12. 2006, že dne 31. 10. 2006 bylo jmenování „prodlouženo“ na dobu neurčitou, že v manažerské smlouvě ze dne 1. 3. 2006 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 2006 a dodatku č. 2 ze dne 1. 2. 2008 byla dohodnuta mzda žalobce ve výši 150 000 Kč měsíčně, že žalobce byl od 12. 7. 2006 (správně od 30. 6. 2006) do 15. 5. 2008 členem (místopředsedou) představenstva žalovaného, že jako výrobně-technický náměstek generálního ředitele měl na starosti výrobu lodí, zajišťování materiálu, zabýval se řízením provozu tří loděnic u žalovaného, vyhotovoval nákladové položky apod., že dne 10. 4. 2008 byl žalobce z funkce výrobně-technického náměstka odvolán a dne 23. 4. 2008 mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, že dne 24. 4. 2008 žalobce odevzdal žalovanému celou pracovní agendu a všechny svěřené věci, dle vůle žalovaného přestal docházet do zaměstnání a od této doby mu nebyla vyplácena žádná mzda, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2008 č. j. 18 C 352/2008-10, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2009, bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce náměstka generálního ředitele ze dne 10. 4. 2008 a výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 4. 2008 jsou neplatné a že pracovní poměr mezi účastníky trvá, že v lednu 2009 byla žalobci doručena druhá výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost ze dne 15. 12. 2008 a že dne 26. 3. 2009 bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem ze dne 23. 3. 2009 z důvodu nevyplacení mzdy za období od července 2008 do ledna 2009. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalobce dne 23. 8. 2008 doručil žalovanému „mailové podání“, v němž uvedl, že odvolání z funkce a výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání, a že dne 7. 10. 2008 byla žalovanému doručena do vlastních rukou žaloba o určení neplatnosti odvolání z funkce a výpovědi z pracovního poměru a určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá. Uvedl, že důvody, na jejichž základě může být rozvázán pracovní poměr, jsou taxativně vymezeny v § 42 zákoníku práce, že žádná právní skutečnost uvedená v tomto ustanovení v dané věci nenastala, že žalobce „fakticky vykonával funkci výrobně-technického náměstka, tedy vykonával odlišné činnosti, než jak jsou specifikovány jako pravomoci představenstva akciové společnosti v ustanovení § 191 a § 192 obchodního zákoníku“, že praxe u žalovaného byla taková, že všichni členové vedení společnosti byli zároveň členy představenstva a za výkon této funkce byli též samostatně odměňováni, a že v řízení nebylo prokázáno a žalovaným ani tvrzeno, že by někdy v minulosti byl žalobci vytknut jako nepřípustný souběh těchto funkcí. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaného týkající se uplatnění odstupného žalobcem v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 č. j. 10 Co 307/2012-166 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 376 226,76 Kč s úroky z prodlení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 147 653 Kč a že žaloba se do částky 228 573 Kč zamítá, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o úroku z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr, ve kterém žalobce vykonával funkci náměstka generálního ředitele, nezanikl ze zákona a že nemohlo dojít k zániku pracovního poměru tím, že žalobce byl zvolen do představenstva žalovaného, neboť pracovní poměr může skončit pouze z důvodů uvedených v § 48 a násl. zákoníku práce (dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době, smrtí zaměstnance), a uvedl, že v souzené věci pracovní poměr žalobce nezanikl ani v případě, kdyby došlo k nedovolenému souběhu výkonu funkce náměstka generálního ředitele a člena představenstva, že takovýto nedovolený souběh by mohl mít pouze vliv například na právo na odměnu za členství v představenstvu, popřípadě platnost zvolení do představenstva, že pracovní poměr žalobce neztratil obsah a že žalobce byl nadále schopen vykonávat funkci náměstka generálního ředitele. Odvolací soud sdílel rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobce neporušil dobré mravy, skončil-li pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 56 písm. b) zákoníku práce, a dodal, že tento důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl dán, neboť žalovaný žalobci nevyplatil mzdu do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti, že skutečnost, že se tak stalo krátce před uplynutím výpovědní „lhůty