21 Cdo 2375/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2375/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2375/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2375.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dokazování Změna návrhu na zahájení řízení Pracovněprávní vztahy Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 95 o. s. ř. § 2 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2375/2025-908 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Martinem Hrdlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 648/1, proti žalované JUDr. Zdeňce Pechancové, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova č. 175, IČO 18175422, insolvenční správkyni dlužnice Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 25657631, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, o zaplacení 5 497 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 204/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025, č. j. 2 Cmo 77/2024-813, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 35 077,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., advokáta se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 2 Cmo 77/2024-813, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Žalobce dovolání podává z důvodu, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností (v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, „zda odvolací soud posoudil námitky Dovolatele procesně konformním a přezkoumatelným způsobem“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též formuluje otázku procesního práva, „zdali je nepřezkoumatelnost rozsudku vadou, která zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ, nebo se jedná o jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 2 OSŘ“, která podle jeho názoru „není v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena jednotně, a Nejvyšší soud by měl proto předložit věc velkému senátu Nejvyššího soudu“); v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „za jakých okolností vzniká z neplatné pracovní smlouvy faktický pracovní poměr“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zdali je možné prostřednictvím právě vedeného řízení zvrátit status zjištění pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou za situace, kdy pohledávku insolvenční správce do skončení přezkumného jednání nezpochybnil a nepopřel co do pořadí, pravosti nebo výše, ani nevyužil postup předvídaný § 188 insolvenčního zákona“, která „nebyla doposud (ve všech svých souvislostech) v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena“; v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „spočívající ve výkladu pojmů poctivosti a dobré víry a při posuzování následků neplatnosti právních jednání a odpovědnosti z neplatného právního jednání“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; a v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zdali je změna právní kvalifikace nároku změnou žaloby ve smyslu § 95 OSŘ“, při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 3. K doplňující dovolací argumentaci obsažené v podání žalobce ze dne 2. 3. 2026 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť byla uplatněna po uplynutí lhůty k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). K otázce existence faktického pracovního poměru 4. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce („za jakých okolností vzniká z neplatné pracovní smlouvy faktický pracovní poměr“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 5. Faktickým pracovním poměrem se v soudní praxi označuje faktický vztah, který vzniká, koná-li fyzická osoba pro „zaměstnavatele“ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci [závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 (do 31. 12. 2011 § 2 odst. 4 a 5) zákoníku práce], ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr; není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně (např. proto, že v rozporu se zákonem byl se zaměstnankyní sjednán druh práce zaměstnankyním zakázaný – srov. § 238 zákoníku práce), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základní pracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, nebo ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3061/2020). 6. Z uvedených závěrů vyplývá, že činnost, kterou fyzická osoba ve faktickém pracovním poměru vykonává, musí splňovat znaky závislé práce. Výkon funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) podle ustálených závěrů soudní praxe není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod č. 35/2019 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod č. 24/2020 Sb. rozh. obč.). Soudy v projednávané věci vyšly ze zjištění, že žalobce u dlužnice v době od 25. 8. 2004 do 16. 12. 2009 vykonával funkci jednatele a vedle toho dne 1. 6. 2007 uzavřel s dlužnicí pracovní smlouvu na sjednaný druh práce „vedoucí společnosti Baker Tilly Czech Republic, spol. s r.o. a vedoucí pražské kanceláře“, přičemž předmět činnosti těchto funkcí byl totožný. Odvolací soud proto v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe uzavřel, že mezi žalobcem a dlužnicí faktický pracovní poměr nevznikl. 7. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na skutková zjištění soudů, podle kterých byl žalobce z funkce jednatele odvolán ke dni 16. 12. 2009, avšak práce mu byla přidělována až do 31. 1. 2010, pak pomíjí závěry rozhodovací praxe, podle kterých se na faktický pracovní poměr nevztahují ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob, o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016), není ho třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (srov. Sborník III „Nejvyšší soud v občanském soudním řízení a v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních“, SEVT, Praha, 1980), a zaniká ukončením výkonu práce pro zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 427/2015, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016). Pro rozhodnutí v projednávané věci jsou přitom rozhodující právní poměry účastníků v době, za kterou se žalobce zaplacení žalované částky domáhá (leden 2012 až říjen 2014). 8. Namítá-li dovolatel, že naplnění znaků závislé práce v řízení „jednoznačně prokázal“, uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a skutková zjištění, z nichž odv