21 Cdo 2576/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2576/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2018 Spisová značka:21 Cdo 2576/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2576.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Dotčené předpisy:§ 580 odst. 1 o. z. § 338 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 338 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. § 2175 odst. 2 o. z. § 586 o. z. § 588 o. z. § 4 předpisu č. 262/2006Sb. § 1a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 107a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 3. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2576/2018-477 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. C., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované Správě pohledávek OKD, a.s. (dříve OKD, a.s.), se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené Mgr. Lucií Vávrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 724/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 90/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2018 č. j. 16 Co 185/2015-456, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu škody na zdraví za dobu od 1.1.2008 do 28.2.2015 ve výši 2,072.294,- Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení“ z částek a za dobu, jež rozvedl, a aby mu dále platila ode dne 1.3.2015 do budoucna peněžitý důchod ve výši 34.153,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované od listopadu 1985 do 20.3.2007 jako pomocník havíře, havíř, předák v rubání a horník ve zmáhání dlouhých důlních děl. Při práci u žalované (zařazené ve III. rizikové kategorii) byl vystaven vibracím a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin nad stanovené hygienické limity, což vedlo k poškození jeho zdraví spočívajícího v artróze pravého loketního kloubu II. rtg. stupně s omezením flexe, jež je kvalifikováno jako ohrožení nemocí z povolání. Kdyby k porušování těchto hygienických předpisů vůči žalobci ze strany žalované nedocházelo, k poškození žalobcova zdraví by nedošlo a ohrožením nemocí z povolání by netrpěl. Žalobce se proto dovolává obecné odpovědnosti žalované za škodu, jež spočívá ve ztrátě na výdělku žalobce v důsledku snížení jeho pracovního potenciálu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.3.2015 č.j. 26 C 90/2011-222 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 251.651,-Kč k rukám zástupce žalobce a České republice na náhradě nákladů řízení 25.027,50 Kč a na soudním poplatku 102.459,-Kč na účet České republiky - Okresního soudu v Ostravě. Vycházel ze zjištění, že v důsledku pracovní činnosti u žalované došlo u žalobce k poškození zdraví - k artróze pravého loketního kloubu a že toto onemocnění profesního původu nedosáhlo takového stupně, aby bylo kvalifikováno jako nemoc z povolání, nýbrž se jedná „pouze“ o ohrožení nemocí z povolání. Protože znaleckým posudkem bylo prokázáno, že žalovaná žalobce po dobu výkonu práce vystavila expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala stanovené hygienické limity, dospěl k závěru, že jsou splněny hmotněprávní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, neboť žalobcova újma na zdraví je v příčinné souvislosti s porušováním právních povinností žalovanou. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vycházel z žalobcova průměrného výdělku za 4. čtvrtletí roku 2006, valorizovaného podle příslušných právních předpisů, od něhož (z důvodu, že žalobce byl v evidenci úřadu práce veden jako uchazeč o zaměstnání) v jednotlivých kalendářních měsících odčítal minimální mzdu. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9.2 016 č. j. 16 Co 185/2015-385 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 32.940,- Kč s úroky z prodlení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé tento rozsudek změnil tak, že žalobu co do částky 2,039.354,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 111.985,- Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Vávrové a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno porušení právních povinností zaměstnavatele (žalované), které mělo být v posuzovaném případě způsobeno tím, že porušoval hygienické limity ochrany zdraví zaměstnance před nadměrnými vibracemi a dlouhodobou nadměrnou a jednostrannou zátěží horních končetin. Vycházeje z ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a z ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. dovodil, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení); zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Protože žalobce netvrdil dostatečně konkrétně, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a nenavrhl k tomu důkazy, nesplnil v tomto směru svou povinnost tvrzení ani povinnost důkazní. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně shledal uplatněný nárok jako neopodstatněný. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 232/2017-428 rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do částky 32.940,- Kč s úroky z prodlení zastaveno) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobce v průběhu řízení tvrdil, že povinnost, kterou žalovaná (zaměstnavatel) porušila, byla jinými opatřeními (např. hygienickými přestávkami v práci) zabránit tomu, aby docházelo k poškození zdraví žalobce za situace, kdy vykonával rizikové práce ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. (v případě žalobce práce v riziku vibrací a nadměrného jednostranného zatížení horních končetin). Žalovaná neučinila nic pro to, aby hygienické limity vůči žalobci byly dodržovány. Jinak řečeno, žalobce poukazoval na to (tvrdil), že žalovaná porušovala (neplnila) své povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 102 zák. práce o předcházení ohrožení života a zdraví při práci. Za této situace to byla žalovaná, kterou stíhalo – jak vyplývá z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 102 zák. práce - břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že tyto (zákonné) povinnosti vůči žalobci (i obecně) plnila a jakým způsobem. Představa odvolacího soudu, že to je žalobce, kdo měl tvrdit, jaká konkrétní opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy, zcela převrací (jak na to poukazuje žalobce v dovolání) povinnosti, které má zaměstnavatel a zaměstnanec v pracovním poměru. Je to totiž zaměstnavatel, kdo má ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce a zejména § 102 zák. práce povinnost předcházet ohrožení života a zdraví při práci. Jakým způsobem a v jakém rozsahu tak má činit, ponechává právní úprava pouze na zaměstnavateli a jen rámcově (srov. § 102 odst. 5 zák. práce) naznačuje, která opatření by v tomto směru mohl zaměstnavatel učinit. Podáním ze dne 25.4.2018 žalobce navrhl, aby na místo žalované vstoupila do řízení společnost OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, do jejíhož základního kapitálu byl jako nepeněžitý vklad vnesen smlouvou o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 obchodní závod žalované, včetně pohledávky uplatňované v tomto řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.5.2018 č.j. 16 Co 185/2015-456 návrhu žalobce, a