21 Cdo 2633/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2633/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 7. 2009 Spisová značka:21 Cdo 2633/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2633.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2633/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. k., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 240/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2007 č.j. 15 Co 460/2006-347, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Dopisem ze dne 6.6.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně, která od roku 2001 do 26.8.2002 vykonávala pro žalovaného práci mzdové účetní (a přicházela tak do styku s osobními spisy a osobními údaji zaměstnanců žalovaného a dalších osob), „se dne 11.12.2002 již jako pracovnice odboru školství obrátila se stížností na Úřad práce B.-m.“, k níž - jak žalovaný zjistil dne 28.5.2003 po odtajnění spisu – „připojila kopie pracovních náplní zaměstnanců žalovaného E. C., V. K. a Ing. V. J.“ (které vedle podrobného popisu pracovních činností obsahují jména a funkční i platové zařazení uvedených zaměstnanců), a dále ve stížnosti uvedla, že „sl. C. nedosahuje její kvalifikace a od 1.6.2001 byla zařazena do 8. platové třídy a po 2 měsících zaměstnání jí byl navržen osobní příplatek ve výši 2.000,- Kč, na rozdíl od žalobkyně“, a že „započitatelná  praxe u paní V. K. – asi 25 roků, 153 dnů ke dni 1.9.2002“ s tím, že „od 1.1.2001 do 31.12.2002 by mohl tímto vzniknout neoprávněný majetkový prospěch asi ve výši 9.980,- Kč na základním tarifu a dalším platě“, přičemž „je zařazena v 8. platové třídě a 11. platovém stupni“. Tímto jednáním žalobkyně porušila povinnost zachovávat o těchto osobních údajích, o nichž se dozvěděla v souvislosti s výkonem svého zaměstnání, mlčenlivost, kterou jí ukládá ustanovení § 73 odst. 2 písm. b) a d) zák. práce, § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. a čl. III vnitřní organizační směrnice – Pracovního řádu Krajského úřadu B. (nyní J.) k., a dopustila se tak porušení pracovní kázně, které podle názoru žalovaného „je vzhledem ke všem okolnostem případu porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr účastníků „trvá i nadále“, a aby byla žalovanému uložena povinnosti zaplatit jí náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobu odůvodnila zejména tím, že poté, co odbor kontroly Krajského úřadu J. k. nevyřídil její stížnost ze dne 11.11.2002, podala dne 11.12.2002 „v souladu se zákonem č. 9/1991 Sb.“ podnět k provedení kontroly dodržování pracovněprávních předpisů na Úřad práce B.-m. K prokázání svých tvrzení uváděných v tomto podnětu přiložila k ostatním přílohám též kopie pracovních náplní tří zaměstnanců žalovaného, „kde jsou uvedeny veřejně přístupné informace“, aniž by uvedla jejich osobní údaje jako např. datum narození, bydliště, rodné číslo, stav, národnost. Protože podle jejího názoru „nesdělovala nic, co by si prakticky kdokoliv nemohl opatřit z veřejně přístupných seznamů, katalogů, stupnic platových tarifů podle platových tříd a platových stupňů dle nař. vl. č. 253/1992 Sb. v platném znění“, s podaným okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasila, dne 6.6.2003 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a požaduje po něm rovněž náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Městský soud v Brně (poté, co řízení o určení trvání pracovního poměru zastavil a řízení o náhradu mzdy vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 4.5.2006 č.j. 49 C 240/2003-313 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně vytčením jednáním (spočívajícím v tom, že ve stížnosti podané dne 11.12.2002 na Úřad práce B.-m. použila osobní údaje o jiných zaměstnancích žalovaného, které získala v předešlé funkci mzdové účetní) porušila povinnost mlčenlivosti uloženou zaměstnancům orgánů státní správy v ustanovení § 73 odst. 2 písm. b) a d) zák. práce, současně porušila ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a postupovala rovněž v rozporu s čl. III pracovního řádu žalovaného. Toto jednání žalobkyně hodnotil jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a protože „po žalovaném nebylo možné spravedlivě žádat, aby zaměstnával žalobkyni po dobu výpovědní doby“, je podle názoru soudu prvního stupně zrušovací projev vůle žalovaného, ke kterému přistoupil dne 6.6.2003 ve lhůtě uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, platným právním úkonem. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.12.2007 č.j. 15 Co 460/2006-347 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 10.453,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. M., Ph.D. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že za stavu, kdy se žalovaný dozvěděl o obsahu stížnosti žalobkyně vůči Úřadu práce B.-m. dne 28.5.2003, bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 6.6.2003 dáno žalobkyni v jednoměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalobkyně tím, že ve zmíněné stížnosti použila osobní údaje o zaměstnancích, se kterými se seznámila jako mzdová účetní, „porušila ust. § 73 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zák. práce a pracovní řád zaměstnavatele“. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně „nebyla oprávněna“ tyto údaje  použít „ani k osvětlení důvodů své stížnosti, neboť podnět ke kontrole bylo možné dát i bez použití osobních údajů jiných osob“. V rámci hodnocení intenzity tohoto porušení pracovní kázně však považoval za významné, „kterému subjektu žalobkyně údaje, o nichž měla zachovávat mlčenlivost, poskytla a z jakého důvodu“, jestliže přihlédl k tomu, že stížností se žalobkyně domáhala ochrany svých práv, o nichž se domnívala, že jsou zaměstnavatelem porušována (poukazovala na diskriminaci své osoby, která se promítala i do oblasti odměňování, a z tohoto důvodu ve stížnosti použila vytčené údaje). Podle mínění odvolacího soudu přitom „charakter údajů i účel, za kterým tak bylo učiněno, nemohl způsobit zaměstnavateli a zaměstnancům žádnou újmu, neboť zaměstnanci orgánu kontroly jsou taktéž povinni zachovávat mlčenlivost“, a kromě toho „kontrolní orgán by měl ke všem údajům, které žalobkyně poskytla, i listinám, které ke stížnosti přiložila, přístup v rámci své kontrolní činnosti“. Za tohoto stavu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „samotný charakter tohoto porušení pracovní kázně spočívající v poskytnutí údajů kontrolnímu orgánu nemůže vést k závěru o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, které by odůvodňovalo postup zaměstnavatele podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný podrobil kritice závěr odvolacího soudu o tom, že porušení povinnosti mlčenlivosti, kterého se žalobkyně dopustila jednáním popsaným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6.6.2003,  nelze v daném případě hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Namítal, že „nelze brát za relevantní“ skutečnost, že žalobkyně poskytla neoprávněně nabyté osobní údaje kontrolnímu orgánu, neboť posouzení závažnosti jednání žalobkyně z tohoto pohledu „nemá žádnou oporu v právních předpisech“. Odvolací soud se v této souvislosti „vůbec nezabýval skutečností“, že osobní údaje o jiných zaměstnancích žalobkyně „nabyla protiprávně, tyto vědomě zneužila ke svému vlastnímu prospěchu“ (žalovaný „podotýká“, že následná kontrola Úřadu práce B.-m. nezjistila u žalovaného žádné pochybení), a že „obecně není možno užít jakýkoliv důkaz, který byl získán protiprávně“. Dovolatel má za to, že, pokud se žalobkyně chtěla domáhat nápravy svých práv „legální cestou“, měla Úřad práce B.-m. upozornit a tento orgán by si sám musel příslušné podklady vyžádat. Podle je