21 Cdo 2668/2012 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2668/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. V. R., zastoupeného JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalované Základní umělecké škole Antonína Dvořáka Karlovy Vary, příspěvkové organizaci se sídlem v Karlových Varech, Šmeralova č. 489/32, IČO 635 55 573, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce č. 53, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 30/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2012 č.j. 12 Co 185/2012-254, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. listopadu 2011 č.j. 13 C 30/2011-188 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 18.11.2010 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, „a to v návaznosti na Vaše vzdání se pracovního místa ředitele příspěvkové organizace Základní umělecké školy Antonína Dvořáka Karlovy Vary dnem 31. října 2010, a s ohledem na skutečnost, že zaměstnavatel pro vás nemá žádnou práci dle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „z úkonu žalované nevyplývá nic o tom, že by zaměstnavatel přijal jakékoliv organizační opatření ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“, neboť nebylo přijato žádné organizační opatření o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Jestliže žalovaná „rozvazuje pracovní poměr se zaměstnancem, který má kvalifikaci k výkonu sjednaného druhu práce a letitou praxi, když na druhou stranu zachovává existenci pracovních poměrů zaměstnanců, kteří pro výkon téže činnosti kvalifikaci nemají, neboť jde o zaměstnance se smluvním vztahem na dobu určitou a navíc důchodce, je evidentní, že rozhodnutí žalovaného ukončit pracovní poměr není opodstatněno jakýmikoli organizačními důvody, ale zřetelně důvody zcela jinými“, „jde o politický aspekt celé záležitosti“. Jediné „organizační opatření“, které provedla zástupkyně ředitele, bylo odebrání výuky hry na housle tří žáků původně přidělených žalobci. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24.11 2011 č.j. 13 C 30/2011-188, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.700,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že poté, co se žalobce vzdal funkce ředitele školy dopisem ze dne 20.10.2010, „žalovaná neměla statutární orgán, tj. neměla ředitele, který by ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. byl oprávněn za žalovanou rozhodovat, u žalované nebyl statutární orgán, který by ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zák. práce, § 20 odst. 1 obč. zák. byl oprávněn jménem žalované činit právní úkony“. Uvedený závěr o neexistenci statutárního orgánu žalované v rozhodném období „vyplývá z bodu 3 zřizovací listiny, § 131 zákona č. 561/2004 Sb., neboť statutárním orgánem žalované mohl být toliko ředitel jmenovaný Radou Karlovarského kraje“. „Na uvedeném závěru nemění ničeho, že Krajský úřad Karlovarského kraje dopisem ze dne 1.11.2010 vzal na vědomí, že do doby jmenování nového ředitele příspěvkové organizace (žalované) má vykonávat práva a povinnosti vyplývající z pracovního místa ředitele zástupkyně ředitele D. S., neboť ze strany Rady Karlovarského kraje tímto nedošlo k dočasnému pověření výkonem funkce ředitele, tím méně k jmenování ředitele (statutárního orgánu), když to se stalo až jmenováním Mgr. Bc. I. H. V.“. „S listinou o jmenování statutárního zástupce ředitele D. S. z 1.9.2010 nelze spojovat žádné právní následky, neboť „jmenování bylo uskutečněno v rozporu s ustanovením § 33 odst. 3, 4 zák. práce“. „Jmenovat statutární orgán žalované (zástupce statutárního orgánu) nebyla oprávněna žalovaná ani její ředitel, nýbrž toliko Rada Karlovarského kraje“. S ohledem na neexistenci oprávnění D. S. jednat jako statutární orgán podle § 20 odst. 1 obč. zák., jakož i na nedostatek zákonného zmocnění k jednání jménem žalované ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák., je výpověď z pracovního poměru neplatná. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.5.2012 č.j. 185/2012-254 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.160,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Vávry a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.809,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Vávry. Je „nepochybné“, že D. S. byla jmenována dne 1.9.2010 zástupkyní ředitele žalované a že žalobce se teprve poté dopisem ze dne 20.10.2010 vzdal funkce ředitele žalované ke dni 31.10.2010; Krajský úřad Karlovarského kraje vzal tuto skutečnost na vědomí dopisem ze dne 5.11.2010. Žalovaná je evidována jako školské zařízení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a není tedy pochyb o tom, že jde o školskou právnickou osobu podle ustanovení § 124 a násl. zákona č. 561/2004 Sb. Závěr soudu prvního stupně, že výpověď je neplatná, je správný, neboť v rozhodném období od 1.11.2010 do 31.1.2011 neměla žalovaná řádného statutárního zástupce. Tato skutečnost byla dána chybným postupem Rady Krajského úřadu Karlovarského kraje, neboť jmenování D. S. vzal pouze na vědomí, a způsobila, že teprve od 1.2.2011 byl jmenován řádný statutární zástupce v osobě Mgr. Bc. I. H. V. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Zásadní právní význam posuzované věci spatřovala v tom, že soudy nesprávně vycházely z ustanovení školského zákona, aniž by vzaly v potaz, že žalovaná není školskou právnickou osobou a že příslušná ustanovení školského zákona na ni nelze aplikovat. Není též pochyb o tom, že rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na nesprávném východisku, podle něhož jménem žalované, respektive za žalovanou mohl v příslušné době jednat toliko statutární orgán a nikoliv například též osoba naplňující předpoklady podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. V tomto směru jde o nesprávnou aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 zák. práce a ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák., jejíž náležitá reflexe má rovněž judikaturní přesah. Z rejstříku škol a školských zařízení vyplývá, že žalovaná je příspěvkovou organizací zřízenou podle zákona o rozpočtových pravidlech, a nikoliv školskou právnickou osobou zřízenou podle školského zákona. Nelze tedy na daný vztah aplikovat ustanovení § 131, případně ustanovení § 124 a násl. školského zákona, neboť žalovaná není školskou právnickou osobou, jejíž postavení a činnosti jsou upraveny těmito normami. Rozsudek odvolacího soudu podle názoru dovolatelky vůbec nepřihlíží k ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák., upravujícímu zákonné zastoupení právnické osoby, neboť primárně vychází z předpokladu, že není-li statutárního orgánu, neexistuje ani žádná osoba, která by mohla jednat jménem či v zákonném zastoupení žalovaného. Jelikož však byla D. S. ustanovena do funkce zástupkyně ředitele žalované s oprávněním jednat „v plném rozsahu“ a tuto funkci též vykonávala, pak – aniž by byl relativizován fakt, že žalobci nepřísluší námitka nedostatku zmocnění a fakt, že žalobce chce těžit z vlastní nepoctivosti – je zřejmé, že D. S. byla osobou s pracovním zařazením, u kterého je obvyklé, že za příslušnou právnickou osobu činí právní úkony, a ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. byla tedy oprávněna dát žalobci výpověď z pracovního poměru. Příslušným usnesením Rady Karlovarského kraje došlo „de facto“ k dočasnému pověření D. S. k výkonu činností, která náleží řediteli žalované, a to tím, že Rada Karlovarského kraje vyjádřila srozumění s tím, že s účinností od 1.11.2010 do doby jmenování nového ředitele vykonává práva a povinnosti vyplývající z pracovního místa ředitele žalované D. S. Jestliže to byl žalobce, kdo D. S. ustanovil do funkce zástupkyně ředitele žalované, a mělo-li by takové ustanovení mít nějaké nedostatky, pak tyto nedostatky a jejich důsledky padají na žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněn