21 Cdo 2757/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2757/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 2. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2757/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2757.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dokazování Smlouva o úvěru Smlouva zástavní Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1215/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2757/2022-1052 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné Národní rozvojové banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská č. 964/4, IČO 44848943, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, proti povinným 1) J. H., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Ludmily č. 252/3, 2) J. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Irenou Lazurovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Dědinách č. 733/22, a 3) K. L., narozenému dne XY, bytem v XY, o soudní prodej zástavy, o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 2090/2018, o dovolání povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2021, č. j. 14 Co 378/2021-606, takto: Dovolání povinného 2) se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 378/2021-606, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Omezil-li se dovolatel ve svém (byť velmi obsáhlém) dovolání pouze na konstatování (v různých podobách mnohokrát opakované), že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by jakkoliv formuloval právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, pak je nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele směřující proti bodům 1 až 51 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, tedy proti jeho narační části, která má popisný charakter a nevyjadřuje tak závěry odvolacího soudu o právním posouzení věci. V další části svého dovolání povinný 2) – vedle nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu – vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem [s právními závěry o relativní (nikoliv absolutní) neplatnosti smlouvy (úvěrové i zástavní) v důsledku podvodného jednání jedné ze stran, o tom, že neplatnosti úvěrové smlouvy z tohoto důvodu se mohla dovolávat jen oprávněná, že okolnosti týkající se způsobu čerpání úvěru (že úvěr nebyl čerpán ke sjednanému účelu) nemají vliv na platnost úvěrové smlouvy a neovlivňují ani právní povahu pohledávky, že není porušením právní povinnosti věřitele, pokud v důsledku porušení povinnosti dlužníka použít peněžní prostředky ke sjednanému účelu nepostupuje podle ustanovení § 507 obch. zák., o promlčení práva dovolat se neplatnosti zástavní smlouvy (že promlčecí doba uplynula 25. 1. 2011), o tom, že na straně povinného 2) se (vzhledem k nezachování obvyklé míry opatrnosti a nevyvinutí běžné péče) při podpisu zástavní smlouvy nejednalo o omluvitelný omyl ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák., o řádné identifikaci zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě, o tom, že posuzované zástavní právo vzniklo, o tom, že nedošlo k promlčení zástavního práva, a o tom, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy, jako druhé fázi soudního prodeje zástavy, se neuplatní ustanovení § 21 z. ř. s.], aniž by – jak již bylo uvedeno – formuloval právní otázku, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; bez nastolení právní otázky je potom nedostačující odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu učiněný v dovolání. Dovolatel zde přehlíží, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení