21 Cdo 2777/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2777/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2777/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2777.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Výpověď z pracovního poměru Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb. § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006 Sb. § 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2777/2025-147 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská č. 13/11, proti žalované Gymnázium a střední odborná škola Mikulov, příspěvková organizace se sídlem v Mikulově, Komenského č. 273/7, IČO 60680377, zastoupené JUDr. Františkem Geršlem, advokátem se sídlem v Brně, Květná č. 178/34, o neplatnost okamžitých zrušení pracovního poměru a výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 78/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2025, č. j. 15 Co 212/2024-111, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2025, č. j. 15 Co 212/2024-111, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 6. 2024, č. j. 6 C 78/2022-89, ve výrocích pod body I, II, III a IV, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, tím, že při posuzování intenzity porušení pracovních povinností nedostatečně přihlédl k osobě žalobce, k funkci, kterou zastával, a k okolnostem, za kterých se svého jednání dopouštěl, přípustnost dovolání nezakládá. Odchylku od označené judikatury dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud dostatečně nezohlednil funkci, kterou žalobce vykonával, a dobu a situaci, ve které jednal, neboť primárně vycházel z toho, jak situaci hodnotily samy žákyně (které byly ve věci slyšeny jako svědkyně – pozn. Nejvyššího soudu), přičemž podle názoru dovolatelky nesprávně dovodil, že žákyně žalobcovy narážky „nevnímaly jako sexuální či jednání se sexuálním podtextem“. V situaci, kdy tvrzené závadné chování žalobce nebylo zachyceno způsobem či prostředky, které by soudu umožnily sledovat či vnímat toto jednání přímo, nelze dospět k závěru, že odvolací soud se odchýlil od označených judikaturních závěrů tím, že při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobce považoval za významné, jak žalobcovo nevhodné chování vnímaly (a soudu popsaly) samy žákyně, a to tím spíše, že nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že „odvolací soud pravděpodobně žádná další kritéria … nebral v potaz, neboť jeho rozsudek žádné další posouzení neobsahuje“. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku hodnocením zjištěných skutečností zabýval velmi podrobně, včetně okolností, za nichž k nim došlo, a to ve vztahu ke každému z vytýkaných jednání žalobce jednotlivě i v jejich celkovém kontextu (viz body 14–18, 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 3. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). Odvolací soud se tak svým závěrem (že v řízení prokázaná jednání nelze hodnotit za tak závažná porušení povinností pedagoga, aby mohla být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 4. Přitom hodnocení obou okamžitých zrušení pracovního poměru bylo v posuzované věci klíčové, byť jejich součástí byla i výpověď z pracovního poměru, kdy pracovní poměr měl z týchž důvodů skončit „pouze v tom případě, když neskončí dříve v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž ustálena v závěru, že rozváže-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a současně – pro případ neplatnosti tohoto způsobu rozvázání – dá zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou odůvodní stejným porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance, je tato výpověď z pracovního poměru neplatným právním jednáním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019). 5. Ostatně podstatou dovolací námitky je polemika dovolatelky se skutkovým závěrem odvolacího soudu o absenci sexuálního podtextu žalobcových výroků a jednání, neboť dovolatelka (pod body 19–22 dovolání) předkládá dovolacímu soudu svůj vlastní náhled na to, co svědkyně vypověděly a co z jejich výpovědí vyplývá. Přestože tedy namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, že jednání žalobce nemělo charakter „sexuálního obtěžování“ nebo jiného jednání poškozujícího osobnost dotčených žákyň, a proto nedosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností žalobce (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zejména nesouhlasí se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Dovolatelka zřejmě přehlédla, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý. 6. Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů dovolací soud v projednávané věci neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. 7. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, podle něhož svědkům nepřísluší vnímané skutečnosti hodnotit a činit z nich skutkové nebo právní závěry, a pokud tak svědek učiní, soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží, je zcela nepřiléhavý, neboť svědkyně ve zde souzené věci ve svých výpovědích nepředkládaly žádné právní, ale ani skutkové hodnocení chování žalobce, a vypovídaly toliko o tom, co vlastními smysly vnímaly. Nelze proto uzavřít, že odvolací soud se od jeho závěrů odchýlil. 8. Nepřípadný je rovněž odkaz na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014