21 Cdo 2886/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2886/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2014 Spisová značka:21 Cdo 2886/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2886.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezpečnost a ochrana zdraví při práci Náhrada škody Povinnosti zaměstnanců Povinnosti zaměstnavatelů Pracovní úraz Dotčené předpisy:§ 190 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 § 191 odst. 1 předpisu č. 68/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 § 191 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 § 273 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 § 273 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2886/2013ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 22/24, proti žalovanému DEL a. s. se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská č. 1580/26, IČO 24284734, o náhradu škody, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 165/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2012 č. j. 15 Co 287/2011-221, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 5. 8. 2004 domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce DEL a. s. se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 38, IČO 63487454) zaplatil 360.298,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 6. 8. 2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2001 pracoval u žalovaného jako „šéfmontér – koordinátor montáže“ a že dne 27. 2. 2003 utrpěl při plnění pracovních povinností na odloučeném pracovišti žalovaného v areálu Středního odborného učiliště Žďár nad Sázavou úraz – rozlomení kloubní chrupavky levého kolene, když v místě u vchodu před halou uklouzl na neposypané přístupové cestě. V důsledku úrazu byl od 14. 3. 2003 do 30. 4. 2004 v pracovní neschopnosti, ve dnech 3. 4. 2003 a 20. 11. 2003 se podrobil operacím s následnou rehabilitací a rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 6. 2004 č. j. 5/5012/22/04 byl uznán „trvale občanem se změněnou pracovní schopností“. Uvedl, že žalovaný uznal úraz jako pracovní, avšak odmítl jej odškodnit a dopisem ze dne 9. 7. 2003 se „zcela zprostil odpovědnosti dle § 191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce“ s odůvodněním, že žalobce „k vykonání osobní potřeby, kterou před úrazem vykonal, nepoužil sociální zařízení, ale místo venku za halou“. S tímto stanoviskem žalovaného žalobce nesouhlasí a požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 78.898,- Kč, na bolestném 17.400,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 264.000,- Kč. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 C 165/2004-65 žalobu zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 37.510,- Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Čípka, rozhodl, že „druhému žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a že se České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou nepřiznávají „náklady státu za právní zastoupení žalobce ve výši 38.474,- Kč“, a přiznal ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Jaroslavu Pavlasovi, Ph.D., odměnu ve výši 38.474,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „žalobci se v pracovní době stal pracovní úraz“, a to v době, kdy vykonával malou potřebu, neboť „každý člověk je biologicky stavěn tím způsobem, že je pravděpodobné, že během pracovní doby bude vykonávat malou či velkou potřebu, tedy lze mít za to, že k porušení zdraví zaměstnance došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. Dovodil, že žalovaný se podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce odpovědnosti za pracovní úraz žalobce zcela zprostil, neboť žalobce porušil pokyny žalovaného k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Úraz se stal žalobci před zadním vchodem do haly na zledovatělém povrchu v době, kdy šel vykonat malou potřebu, avšak za účelem vykonání potřeby byly v budově haly volně přístupné dvoje toalety, které za tímto účelem měl žalobce používat, a „byl k tomu svým nadřízeným instruován“. Pokud žalobce „svévolně vykonal potřebu za vraty haly, porušil tak pokyny svého zaměstnavatele ohledně využívání hygienického zařízení“ a také porušil zákaz vstupu za zadní vrata haly v době, kdy do haly nebyl navážen materiál. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 15 Co 123/2007-90 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o přiznání odměny ustanovenému zástupci žalobce) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Shledal rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr o tom, že žalovaný se zcela zprostil odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, učinil soud prvního stupně „ze souhrnných zjištění, aniž by blíže odůvodnil, které skutečnosti má za prokázány, na základě jakých důkazů, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, nevypořádal se s tvrzeními žalobce o tom, že nebyl řádně proškolen ohledně bezpečnosti ochrany a zdraví při práci“. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaké konkrétní pokyny žalovaného k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci měl žalobce porušit, a že soud prvního stupně vůbec neodůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že u žalovaného „existoval zákaz vstupu za zadní vrata haly“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce utrpěl pracovní úraz, neboť „vykonání potřeby z hlediska místního, časového, ale i věcného s výkonem práce přímo souvisí“ a jde o úkon obvyklý i potřebný „i v průběhu výkonu práce i pro výkon práce samotné“. Závěrem uložil soudu prvního stupně, aby se v průběhu dalšího řízení důsledně zabýval „otázkou existence a obsahu pokynu týkajícího se bezpečnosti ochrany a zdraví při práci, které měl žalobce porušit, pokud takový pokyn existoval, zda s ním byl žalobce řádně seznámen, a to tak, aby bylo zřejmé, že mu porozuměl, a zda tato znalost a dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno“. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou poté rozsudkem ze dne 9. 6. 2011 č. j. 10 C 165/2004-166 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 156.298,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení ročně od 19. 8. 2004 do zaplacení a zamítl žalobu „co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 204.000,- Kč spolu s ročními úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 360.298,- Kč od 6. 8. 2004 do 18. 8. 2004 a spolu s ročními úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 204.000,- Kč od 19. 8. 2004 do zaplacení“; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 17.373,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Brabcové a žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů řízení 29.975,- Kč a soudní poplatek 6.250,- Kč, rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného se náhrada nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává a že České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou se „právo na náhradu nákladů státu vůči žalobci ve výši 39.123,- Kč nepřiznává“, a přiznal ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Jaroslavu Pavlasovi, Ph.D., odměnu za zastupování „před soudem odvolacím a nově před soudem prvního stupně“ ve výši 24.408,- Kč. Na základě zjištění, že „neexistoval žádný pokyn ve smyslu § 273 odst. 2 zákoníku práce“ týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který by žalobce porušil, se kterým by byl řádně seznámen tak, aby bylo zřejmé, že mu porozuměl, a jehož znalost a dodržování by byly kontrolovány, dospěl k závěru, že žalovaný se „ve smyslu § 191 zákoníku práce nezprostil své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci“. Dovodil, že porušení pokynu všeobecného charakteru, kterým „bezpochyby je pokyn, týkající se instruování zaměstnanců, kde mají vykonávat potřebu“, nemůže mít za následek zproštění se odpovědnosti za škodu a že se nelze „dovolávat všeobecných zásad v tom směru, že používání WC je obecným pravidlem a všichni by takovéto pravidlo měli znát“. Soud prvního stupně proto přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 14. 3. 2003 do 30. 4. 2004 částku 78.898,- Kč, na bolestném 17.400,- Kč a na