21 Cdo 2928/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2928/2025-113 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce T. J., zastoupeného Mgr. Davidem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Cukrovarnická č. 649/39, proti žalované ČESKÉ TELEVIZI se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Hřebenech II č. 1132/4, IČO 00027383, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova č. 361/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 159/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2025, č. j. 16 Co 90/2025-93, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubora Bernatíka, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova č. 361/9. Odůvodnění: 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2025, č. j. 16 Co 90/2025-93, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předestřená (jediná) otázka „duplicity a tím i (ne)platnosti právního jednání zaměstnavatele, jenž na podkladě téhož zákonného ustanovení [zde § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb, zákoník práce] dal zaměstnanci výpověď opakovaně na podkladě dvou samostatných rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení téhož pracovního místa (a o organizační změně), aniž by byl pracovní poměr v době před udělením druhé výpovědi fakticky a/nebo právně obnoven“, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel zde přehlíží, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 6. 2022, jež předcházela v tomto řízení žalobou napadené výpovědi ze dne 19. 10. 2022, nahlížel jako na zdánlivé (nicotné) právní jednání, resp. jako na právní jednání, k němuž vůbec nedošlo, neboť nebyla žalobci doručena (bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); soudy zde v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vyšly z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 194/2023-168. V případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 10. 2022 se tedy nejedná o opakované rozvázání pracovního poměru výpovědí, na němž dovolatel staví předestřenou otázku. Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. Též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 3. Namítá-li dovolatel podmíněnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 10. 2022, neboť byla učiněna jen pro případ neplatnosti předchozí výpovědi ze dne 20. 6. 2022 a její účinky tak měly být odloženy až na okamžik, „že by dřívější právní jednání bylo později prohlášeno např. za neplatné/nicotné nebo by odpadlo z jiného důvodu“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud vyšel ze závěru, že „vůle žalované rozvázat též výpovědí 2 žalobcův pracovní poměr byla naprosto jednoznačná a nebyla zpochybněna žádnou zjištěnou ani tvrzenou okolností“, že o podmíněné právní jednání nešlo, jelikož je žalovaná učinila „z opatrnosti“, a že „výpověď 2 žádnou podmínku ani implicitně neobsahuje, neodkazuje na žádný dokument, který by tak činil a podmíněnost neplyne ani z žádné jiné okolnosti, která v řízení vyšla najevo či byla tvrzena“. Ve skutečnosti tak vyslovuje nepřípustný nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu učiněnými o vůli žalované. 4. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 5. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 6. Předpokládá-li dovolatelem namítaná podmíněnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 10. 2022 existenci (minimálně) jednoho dalšího jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru, o níž se v posuzovaném případě – vzhledem k nedostatku perfekce výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 6. 2022 – nejedná, nelze ani uvažovat o (dovolatelem namítaném) rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019, a ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1161/2013. 7. Závěr odvolacího soudu, že důvod výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce uplatněný ve výpovědi ze dne 19. 10. 2022 byl naplněn, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 8. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, s