21 Cdo 2979/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2979/2023-574 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce H. Š., zastoupeného JUDr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 57, proti žalované Škoda Auto a. s. se sídlem ve Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 109/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023, č. j. 23 Co 202/2022-516, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. června 2022, č. j. 20 C 109/2018-478, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 2. 2. 2018 (doručeným žalobci dne 20. 2. 2018) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro nepřítomnost na pracovišti ve dnech 13. 11., 14. 11., 15. 11., 20. 11., 21. 11., 22. 11., 23. 11., 24. 11., 27. 11., 28. 11., 29. 11., 30. 11., 1. 12., 4. 12., 5. 12., 6. 12., 7. 12., 8. 12., 11. 12. 2017 a dále 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018, kterou žalovaná posoudila jako neomluvenou, a to „jak za část směn – nepovinné úseky pracovní doby, tak i za celé směny (základní a volitelná pracovní doba)“. Žalobce „neprokázal, že doprovod rodinných příslušníků do zdravotnického zařízení byl vždy nezbytně nutný, a to v pracovní době“, nesdělil a neprokázal rozsah trvání důležité osobní překážky v práci, ani skutečnost, že ošetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu, a rovněž „nenapracoval“ části směn – „volitelné úseky pracovní doby v rámci měsíčního vyrovnávacího období“. 2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 17. 4. 2018 se žalobce domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 změněné dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 2016 jako IT systémový analytik. Nesouhlasil s tím, že se svou nepřítomností na pracovišti ve vymezených dnech dopustil „neomluvené absence“, neboť v tyto dny doprovázel manželku nebo syna, kteří jsou vážně nemocní, na lékařská vyšetření, jednalo se tedy o osobní překážku v práci ve smyslu § 199 odst. 2 zákoníku práce a bodu 8 přílohy k nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Žalovanou o této skutečnosti vždy informoval „formou sms zprávy“ a následně jí zasílal vždy jedenkrát týdně potvrzení od lékaře o své nepřítomnosti. Z předložených důkazů je „nepochybné, že absence byla odůvodněná“. Vzhledem k tomu, že se svou rodinou žije ve městě XY, okres XY, nebylo reálné, aby se po vyšetření vydal na přes dvě hodiny trvající cestu do Mladé Boleslavi. Jeho manželka nemá řidičské oprávnění a jeho doprovod byl „naprosto nezbytný“. Žalobce až do cca listopadu 2017 „nikdy nemusel prokazovat, že doprovázení osoby blízké k lékaři bylo nutné či žádat od lékařů vyplnění přesného času a trvání ošetření či ordinačních hodin“. Žalobce měl s žalovanou sjednán tzv. výkon mobilní práce (práce z domu), který však byl ke dni 13. 11. 2017 žalovanou zrušen a žalovaná „ihned po zrušení home office (…) začíná evidovat domnělé neomluvené absence“, což žalobce označil za „evidentní šikanu“. Vytýkala-li žalovaná žalobci, že neuvedl dobu, po kterou vyšetření rodinných příslušníků trvalo, pak takový požadavek považoval za „minimálně obtížný, ne-li nemožný“. Žalobce rovněž nesouhlasil s hodnocením intenzity porušení pracovních povinností jako „zvlášť hrubé porušení povinností“, o které se podle judikatury jedná v případech „bezdůvodné absence v zaměstnání (minimálně pět dní), krádeže majetku u zaměstnavatele, odčerpání části majetku zaměstnavatele bez protiplnění“; o takový případ se však v tomto případě nejedná. 3. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobce nesplnil podmínky pro uplatnění jiné důležité osobní překážky v práci podle bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., neboť zejména neprokázal, že by doprovod rodinných příslušníků byl nezbytný, že by vyšetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu, ani že by nezbytně nutnou dobou pro účely doprovodu k vyšetření byl vždy celý den a nikoliv pouze jeho část, přičemž prokázání těchto skutečností bylo jeho povinností. V případech, kdy nezbytně nutnou dobou k doprovodu rodinného příslušníka k vyšetření byla pouze část dne, mohl být žalobce ve zbývajícím rozsahu „(i při započtení cesty) připraven k výkonu práce u žalované“. Žalovaná si ověřila, že zdravotnická zařízení mohou potvrdit dobu, po kterou vyšetření trvalo, „včetně odhadu možného času stráveného před tím v čekárně (…), a to dokonce i zpětně“; tento údaj přesto žalobce žalované nedoložil. Žalovaná opakovaně vyzývala žalobce, aby prokázal a doložil splnění podmínek stanovených právními předpisy „pro účely uznání jiné důležité osobní překážky v práci“. Žalobce však tuto skutečnost ve vztahu k jeho absencím od 13. 11. 2017 a dále v průběhu ledna 2018 neprokázal, a proto žalovaná hodnotila jeho absenci jako neomluvenou. Vzhledem k tomu, že se žalobce „v neobvykle velkém rozsahu dnů“ nedostavil k výkonu práce, ani žádnou práci pro žalovanou v těchto dnech jinak nevykonával a neprokázal, že „by ve všech případech po celou uplatňovanou dobu byly splněny podmínky pro uznání uplatňované překážky v práci“, žalovaná kvalifikovala jednání žalobce jako porušení povinností „zvlášť hrubým způsobem“. 4. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 20 C 109/2018-216, žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2. 2. 2018 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce vytýkaného neomluveného zameškání práce dopustil, jestliže neprokázal takový rozsah jiné důležité osobní překážky v práci (doprovod rodinných příslušníků k lékaři), který mu znemožňoval dostavit se na pracoviště alespoň na část pracovní směny, a že svým jednáním pracovní povinnost porušil zvlášť hrubým způsobem. 5. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 181/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci dne 20. 2. 2018, je neplatné a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 20. 2. 2018, lze v souladu s ustanovením § 58 odst. 1 zákoníku práce za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru „považovat pouze vytýkané skutky, k nimž došlo až po 20. 12. 2017, tedy žalobcovy absence ve dnech 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018“; „za bezpředmětné“ proto považoval zabývat se „omluvitelností či neomluvitelností“ absencí v době od 3. 11. do 11. 12. 2017. Vyšel dále ze zjištění, že žalobce (poté, co k 31. 12. 2017 skončily žalobci výhody z dohody o výkonu mobilní práce, tzv. home office) se v lednu 2018, ve dnech, které jsou vyjmenovány, skutečně na pracoviště nedostavil, svou nepřítomnost vysvětloval překážkami v práci ve smyslu § 191 zákoníku práce, které však v rozporu s ustanovením § 206 zákoníku práce zaměstnavateli neprokázal. Při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem zohlednil, že žalobce doložil, že v jednotlivých dnech skutečně doprovázel své rodinné příslušníky do zdravotnických zařízení, mnohdy vzdálených od místa jeho bydliště (Praha, Plzeň). Přitom nebylo reálné, aby „po několika hodinách strávených na cestě k lékaři, v čekárně a ambulanci lékaře a na cestě domů, mělo ještě smysl vyrazit na dvousetkilometrovou cestu do sídla žalované s předpokladem, že tam žalobce dorazí před koncem pracovní doby, popř. v dobu, kdy by ještě (do konce pracovní doby) stihl smysluplně plnit nějaké pracovní úkoly“. Okolnosti projednávané věci je proto třeba odlišovat od případu svévolných, nijak neomluvených absencí a přihlédnout též k bezproblémovému dlouholetému trvání pracovního poměru žalobce u žalované. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že „vytýkané porušení pracovních povinností žalobcem nedosáhlo takového stupně intenzity (…), aby po žalované nebylo lze požadovat, aby žalobce zaměstnávala ještě alespoň po dobu výpovědní doby a odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru“. 6. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 21 Cdo 943/2020-332, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi) k dalšímu řízení. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru pro neomluvené zame