21 Cdo 3116/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3116/2024-1475 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o náhradu platu, škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 286/2008, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2023, č. j. 30 Co 297/2023-1198(1390), takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. V záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, v pořadí šesté v této věci, napadli dovoláním oba účastníci. 2. Žalobce podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Co 297/2023-1198(1390), výslovně do všech jeho výroků s upřesněním, že primárně směřuje do výroku I napadeného rozsudku, přičemž výroky II a III jsou na něm závislé. 3. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2023, č. j. 27 C 286/2008-1305, ve výrocích pod body I, III a V, tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobci vyhověno, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné. 4. Dovolání žalobce proti napadenému rozsudku v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby o náhradu platu co do částky 215 068 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výroku IV o zamítnutí žaloby o náhradu škody co do částky 107 363 Kč se zákonným úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Ve vztahu k této části napadeného rozsudku má žalobce dovolání za přípustné pro řešení předběžné otázky, zda osobní příplatek ve výši 5 850 Kč byl žalobci odebrán oprávněně. Vytýká odvolacímu soudu, že se při jejím řešení odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012, podle něhož „ke snížení nebo odnětí osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí“. Namítaný rozpor spatřuje v závěrech obsažených pod bodem 42 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 62 Co 62,63/2020-932, že „dlouhodobé přiznání osobního příplatku po dobu 14 let je zcela bez významu, a pokud došlo k odejmutí osobního příplatku v únoru 2006, nemusí žalovaný prokazovat důvody pro jeho odejmutí, ale naopak žalobce musí prokazovat, že mu byl osobní příplatek vůbec oprávněně přiznán a že dlouhodobě dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků“. Má za to, že těmito závěry se následně řídil soud prvního stupně, a připisuje je i napadenému rozhodnutí. 6. Oproti tvrzení žalobce shora uvedené závěry v označeném kasačním rozhodnutí odvolacího soudu obsaženy nejsou. Odvolací soud tam naopak vytknul soudu prvního stupně, že se dostatečně nezabýval splněním podmínek ve smyslu § 131 zákoníku práce pro odnětí osobního příplatku, a dovodil, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že zaměstnanec plnil své pracovní povinnosti řádně, neznamená to, že by je plnil tak, jak předpokládá ustanovení § 131 odst. 1, příp. 2 zákoníku práce, neboť pouhé plnění pracovních povinností bez dalšího nárok na osobní příplatek neodůvodňuje. K dokazování rozhodných skutečností se vůbec nevyjadřoval. Pro úplnost lze uvést, že shora uvedené závěry, které odvolacímu soudu žalobce připisuje, nejsou obsaženy ani v důvodech následného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 62 Co 79,80/2021-1052. 7. Tvrzení, že výše „citované“ závěry se promítly do rozhodnutí soudu prvního stupně, je pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nevýznamné, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3453/2017). 8. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pak v řešení otázky oprávněnosti odnětí osobního příplatku založeno na odmítnutí argumentu žalobce, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke zhoršení jeho pracovních výsledků, které by odůvodňovalo odnětí osobního příplatku. Odvolací soud se ztotožnil s (opačným) závěrem soudu prvního stupně, podle něhož odnětí osobního příplatku nebylo projevem šikany, ale vycházelo z pracovních výsledků žalobce, přičemž tento závěr se opíral o rozsáhlé dokazování. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 9. Námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (tj. namítá-li, že odvolací soud nesprávně hodnotil výpověď svědka B. a dalších svědků a nevzal v potaz „tvrdá data“), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. 10. Přípustnost dovolání v této části nezakládá ani otázka, zda „je vhodné při výpočtu pravděpodobného výdělku získaného komparací vůbec zohledňovat potenciální osobní příplatek konkrétního zaměstnance“, kterou žalobce předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou. Žalobce jejím prostřednictvím prosazuje názor, že by pravděpodobně v letech 2008–2018, za která je požadována náhrada platu, nárok na osobní příplatek získal, a proto by soud měl „plat žalobce zcela srovnat s platy srovnatelných kolegů“ (tj. zohlednit je v plné výši – bez ponížení o osobní příplatek, na který dle názoru soudu žalobci nárok nevznikl). 11. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, a ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014) se podává, že stanoví-li § 355 odst. 2 zákoníku práce, že pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl, je hrubou mzdou nebo platem, kterých by zaměstnanec „zřejmě dosáhl“, míněna hrubá mzda nebo plat, kterých by bylo dosaženo v rozhodném období. Odvolací soud při zjišťování pravděpodobného výdělku může přihlížet pouze k okolnostem, které existovaly v příslušném rozhodném období a mají vztah k tomuto období (srov. usnesení Nejvyššího