21 Cdo 3207/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3207/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2009 Spisová značka:21 Cdo 3207/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3207.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3207/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. f. ž. p. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému advokátem, o 33,500.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 31/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008 č.j. 17 Co 429/2007-370, takto: Dovolání žalovaného se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 33,500.000,- Kč s 5% úroky z prodlení od 1.2.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný jako ředitel žalobce v rozporu se „Směrnicí ministra životního prostředí ČR o poskytování finančních prostředků ze S. f. ž. p. ČR“ účinné od 6.3.1992 a „rozhodnutím ministra životního prostředí č. 012996227“ ze dne 27.3.1996 vystavil dne 7.6.1996 prohlášení o ručitelském závazku na částku 33,500.000,- Kč pro Č. s. a.s., která na tomto základě poskytla společnosti C.-m., spol. s r.o. úvěr v celkové výši 35,000.000,- Kč. Postup, který žalovaný zvolil při vyřizování žádosti společnosti C.-m., spol. s r.o. o poskytnutí podpory, byl „naprosto nestandardní“ a „ve srovnání s vyřizováním žádostí jiných subjektů velmi rychlý“. Žalovaný vystavil zmíněné ručitelské prohlášení, aniž by znal výsledek vyhodnocení úvěrové způsobilosti jmenované společnosti a aniž by (v rozporu s čl. 7 výše zmíněné směrnice) byla sjednána smlouva o poskytnutí podpory mezi žalobcem a jmenovanou společností. Protože společnost C.-m., spol. s r.o. neplnila splátky úvěru (rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8.1.1999 č.j. 99 K 57/98-44 byl na její majetek prohlášen konkurz), žalobce na výzvu Č. s. a.s. zaplatil za jmenovanou společnost z titulu ručení dne 31.1.1997 částku 1,177.190,98 Kč a dne 12.3.1999 zbývající část dluhu ve výši 32,322.809,02 Kč. Žalobce má za to, že tato „značná“ škoda v celkové výši 33.500.000,- Kč mu vznikla „evidentně“ v příčinné souvislosti s výše popsaným, „minimálně nepřímo úmyslným“ porušením povinností při plnění pracovních úkolů ze strany žalovaného (pro které byl dokonce trestně stíhán a pravomocným rozhodnutím soudu uznán vinným pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě cizího majetku), a že „s ohledem na charakter způsobené škody žalovaný dle ust. § 179 odst. 3 zák. práce odpovídá za způsobenou škodu v plné výši“. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30.9.2002 č.j. 42 C 31/2000-118 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 500.000,- Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 217.275,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný, který vykonával u žalobce funkci ředitele, „v rozporu s právními předpisy vztahujícími se k jeho práci“ (Směrnicí ministra životního prostřední ČR o poskytování finančních prostředků S. f. ž. p.) a „v rozporu s rozhodnutím ministra životního prostřední ČR ze dne 27.3.1996“ vydal ručitelské prohlášení na částku 33,500.000,- Kč ve prospěch Č. s. a.s., která na tomto základě poskytla společnosti C.-m., spol. s r.o. úvěr v celkové výši 35,000.000,- Kč.  V důsledku tohoto protiprávního jednání, jímž žalovaný „porušil rovněž ust. § 73 odst. 1 písm. c) a d) zák. práce a ust. § 174 písm. f) zák. práce“, došlo ke „zmenšení hodnoty spravovaného majetku“, neboť „v důsledku žalovaným vydaného ručitelského prohlášení žalobce zaplatil Č. s. a.s. částku 33,500.000,- Kč, čímž mu vznikla škoda v této výši“, za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení § 172 zák. práce. Protože podle názoru soudu prvního stupně „na straně žalovaného je dáno i zavinění“ ve formě eventuálního úmyslu (žalovaný „si byl vědom toho, že jedná příliš rychle, aniž by postupoval podle Statutu a dalších předpisů“, a „musel si být vědom toho, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a přesto byl s touto skutečností srozuměn“), je podle ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce „povinen nahradit žalobci skutečnou škodu“ v požadované výši, neboť soud „současně dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 183 zák. práce pro to, aby náhrada škody byla žalovanému snížena s ohledem na okolnosti případu“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 17 Co 429/2007-370 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. ohledně částky 11,166.666,70 Kč s 5% úrokem od 22.7.2000 do zaplacení“, „ohledně 5% úroku z částky 11,166.666,70 Kč za dobu do 1.2.2000 do 21.7.2000“ změnil tento rozsudek tak, že žalobu zamítl, a „ohledně částky 22,333.333,30 Kč s 5% úrokem od 1.2.2000 do zaplacení“ a ve výrocích o soudním poplatku a nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnance (žalovaného) za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný tím, že vydal prohlášení o ručitelském závazku žalobce ve výši 33,500.000,- Kč za úvěr poskytnutý Č. s. a.s. společnosti C.-m., spol. s r.o., přestože neznal úvěrové vyhodnocení žádosti a věděl, že mezi žalobcem a jmenovanou společností nebyla uzavřena smlouva obsahující podmínky pro poskytnutí podpory, „porušil nejen směrnici, její přílohu a rozhodnutí ministra, ale také ust. § 73 odst. 1 písm. c), d), § 74 písm. f) zák. práce“, a že v příčinné souvislosti s tímto úmyslným protiprávním jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda, kterou „tvoří žalovaná částka, kterou žalobce musel v důsledku žalovaným podepsaného ručitelského prohlášení zaplatit“ Č. s. a.s. To, že se žalovaný dopustil výše popsaného protiprávního jednání (které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě cizího majetku), vyplývá rovněž z pravomocného výroku rozsudku Okresního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.3.1999 sp. zn. 4 T 155/98 „ve spojení“ s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.9.1999 sp. zn. 9 To 305/99, jehož skutkovou a právní částí je soud v občanském soudním řízení vázán (§ 135 odst. 1 zák. práce), a proto podle názoru odvolacího soudu již o této skutečnosti „nyní nelze pochybovat“. Protože však „podle dosavadních zjištění“ je žalobce jedním ze tří ručitelů za výše zmíněný úvěr společnosti C.-m., spol. s r.o. a dosud nebylo pravomocně skončeno řízení, ve kterém žalobce požaduje dvě třetiny žalované částky (tj. 22,333.333,30 Kč) od ostatních spoluručitelů, a tedy „není dosud zřejmé, zda se žalobce tohoto plnění nedočká“, nelze podle názoru odvolacího soudu „ohledně 2/3 uplatněného nároku zatím dovodit, že jde o škodu, za kterou by odpovídal žalovaný“. Škodu, kterou je žalovaný povinen žalobci nahradit v plné výši (§ 179 odst. 2 zák. práce), „představuje za nynějšího stavu zbylá jedna třetina, tedy částka 11,166.666,70 Kč“, ohledně níž – jak odvolací soud zdůraznil - je zřejmé, že žalobce se plnění od dlužníka (C.-m., spol s r.o.), který prošel konkurzním řízením zrušeným pro nedostatek majetku, „nedočká a po někom jiném plnění chtít nemůže“. K námitce žalovaného, že s ohledem na ustanovení § 185 zák. práce nemohla nastat splatnost žalované částky, odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury se požadovaná náhrada škody stala splatnou do tří dnů ode dne, kdy byla žalovanému doručena do vlastních rukou žaloba podaná v této věci. Jako nedůvodnou odvolací soud odmítl rovněž námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť podle jeho názoru se žalobce mohl dozvědět o tom, že jde o škodu, za kterou odpovídá žalovaný, „až tehdy, když (žalovanou) částku zaplatil a zjistil, že se mu plnění od dlužníka a ručitelů nedostane“, a nikoli – jak dovozuje žalovaný – již na základě pouhého oznámení banky v roce 1996, že uplatňuje svůj nárok vůči žalobci z titulu ručení, neboť - jak odvolací soud zdůraznil - nejdříve ke vzniku škody jako majetkové újmy mohlo na straně žalobce dojít až následným zaplacením příslušných částek (tj. částky 1,177.190,98 Kč dne 31.1.1997 a částky 32,322.809,02 Kč dne 12.3.1999). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího a potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalovaný d