21 Cdo 347/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 347/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2004 Spisová značka:21 Cdo 347/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.347.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 58 předpisu č. 65/1965Sb. § 53 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 347/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému C. B., a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 19 C 102/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2003, č.j. 16 Co 246/2003-136, takto : I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 22.3.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že dne 22.3.2001 jako pokladní „C. C. O.“ vyplatila neoprávněně částku 100.000,- Kč (když host vyhrál pouze 100.000,- Kč a žalobkyně mu vyplatila 200.000,- Kč) a že kromě toho odmítla podepsat uznání dluhu; uvedené jednání žalovaný kvalifikoval jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že k jednání vytýkanému jí v okamžitém zrušení pracovního poměru došlo omylem v důsledku „enormního pracovního zatížení, kdy byla nucena pracovat bez příslušných přestávek“, nikoli tím, že by předmětnou částku sama zcizila; proto nemůže jít o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Upozorňuje rovněž na to, že u žalovaného začala pracovat od 13.2.2001 a že žalovanému žádná škoda nevznikla, když příslušná částka mu byla vrácena. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21.8.2002, č.j. 19 C 102/2001-87, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dané žalobkyni žalovaným písemností ze dne 22.3.2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na nákladech řízení 7.725,- Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že byla zachována dvouměsíční prekluzívní lhůta k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce, že „jednostranný právní úkon žalovaného obstojí i po stránce formální“, neboť „byl dán ve lhůtě jednoho měsíce, písemně, je datován, podepsán a opatřen razítkem žalovaného, důvod je vymezen jednoznačně a nezaměnitelně, byl doručen žalobkyni v zákonné lhůtě a důvod dodatečně měněn nebyl“. Dospěl k závěru, že jednání žalobkyně, spočívající v tom, že jako pokladní omylem vyplatila hráči v kasinu o 100.000,- Kč více, než ve skutečnosti vyhrál, je sice porušením pracovní kázně, že však nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl přitom k tomu, že žalobkyně „tak učinila neúmyslně, zřejmě i z nedostatku zkušeností, neboť v této funkci byla teprve od 13.2.2001 a věc se přihodila 22.3.2001“, že okamžitě po zjištění svého omylu vyvinula iniciativu k získání peněz zpět, což se zdařilo za přispění policie, a že žalovanému nevznikla žádná škoda. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16.12.2002, č.j. 16 Co 347/2002-107, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje z toho, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 22.3.2001 žalovaný vytýká žalobkyni porušení pracovní kázně dvěma skutky [„1) dne 22.3.2001 vyplatila hostu 200.000,- Kč, ačkoli mu měla vyplatit pouze částku 100.000,- Kč, a 2) odmítla podepsat uznání dluhu (myšleno v souvislosti s prvním skutkem)“], a z toho, že žalobkyně tím, že jako pokladní vyplatila klientovi kasina o 100.000,- Kč více, než byla jeho výhra, porušila pracovní kázeň, vytkl soudu prvního stupně, že „se zcela opomněl zabývat druhým porušením pracovní kázně“, že řádně nezjistil skutkový stav věci, zejména v otázce pracovního režimu žalobkyně a rozpisu směn, a že jeho právní závěry, v nichž mimo jiné neaplikoval ustanovení § 89 a § 90 zák. práce, jsou předčasné; uložil mu, aby dokazování v naznačeném směru doplnil a aby přihlédl ke všem okolnostem rozhodným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.5.2003, č.j. 19 C 102/2001-120, znovu určil, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dané žalobkyni žalovaným písemností ze dne 22.3.2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na nákladech řízení 11.675,- Kč. Po doplnění dokazování dovodil, že žalobkyně se tím, že dne 22.3.2001 jako pokladní kasina vyplatila neoprávněně částku 100.000,- Kč, dopustila porušení pracovní kázně, neboť tímto svým jednáním porušila povinnost zaměstnance podle ustanovení § 73 odst.1 písm. d) zák. práce. Odmítnutím podepsání uznání dluhu žalobkyní jako samostatným skutkem, kterým měla porušit pracovní kázeň, se nezabýval s odůvodněním, že „žalovaný se při jednání ve věci dne 15.5.2003 vyjádřil tak, že skutečnost, že žalobkyně odmítla podepsat uznání dluhu, nebyla důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru“, a že „to, že žalovaný tuto skutečnost koncipoval do svého právního úkonu, chtěl pouze charakterizovat postoj žalobkyně k věci; navíc soud prvního stupně uvedl, že v odmítnutí podepsání uznání dluhu by nebylo možno spatřovat porušení pracovní kázně již proto, že jde o „dobrovolný právní úkon, který musí být učiněn svobodně“ (jinak je neplatný), a že „k tomuto úkonu nemůže být nikdo donucován“. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána velmi krátkou dobu (od 13.2.2001), že ve funkci pokladní neměla velké zkušenosti, že předmětného dne po odpracování odpolední směny plynule nastoupila na noční směnu, že žalovaný jako zaměstnavatel nesplnil povinnost stanovenou mu ustanovením § 90 zák. práce, že k porušení pracovní kázně došlo ke konci druhé směny po odpracování 14 hodin a navíc v časných ranních hodinách, že žalobkyně ihned, když si svou chybu uvědomila, podnikla kroky k nápravě (snažila se hosta najít, oznámila vše nadřízenému, chtěla, aby byla přivolána policie) a že jednáním žalobkyně nevznikla žalovanému škoda, neboť „přeplacený host“ peníze vrátil, dospěl k závěru, že jednání vytýkané žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.9.2003, č.j. 16 Co 246/2003-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dovodil, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem. V otázce hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní souhlasil se soudem prvního stupně, který přihlédl k osobě žalobkyně, k charakteru práce, kterou vykonávala, k situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně a ke způsobu porušení konkrétní povinnosti žalobkyně. Zdůraznil, že u žalobkyně se jednalo o porušení pracovní kázně z nedbalosti (nikoli o porušení pracovní kázně zaviněné úmyslně) a že žalovanému jednáním žalobkyně nevznikla žádná škoda, neboť žalobkyně vyvinula iniciativu, která byla podpořena aktivitou policie, a částka 100.000,- Kč byla žalovanému obratem vrácena. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k tomu, že žalobkyně byla v době, kdy došlo ke spornému porušení pracovní kázně, ve zkušební době, neshledal jako odůvodněný závěr, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni přes porušení pracovní kázně zaměstnával; uvedl, že žalovaný, jestliže měl zato, že se žalobkyně ve své práci neosvědčila, s ní mohl pracovní poměr zrušit ve zkušební době podle § 58 zák. práce. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že „sporné zrušení pracovního poměru se uskutečnilo ve zkušební době žalobkyně“ a že „za těchto okolností by pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil 23.3.2001, kdy byl žalobkyni doručen přípis žalovaného označe