21 Cdo 3881/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3881/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2009 Spisová značka:21 Cdo 3881/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3881.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3881/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. W., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – České správě sociálního zabezpečení, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 439/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008 č.j. 62 Co 527/2007-83, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 23.1.2006 č.j. 2/21/1401/ žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala ve „skutečnosti, že žalobce dne 18.1.2006 předložil personálnímu odboru čestné prohlášení k § 2 odst. 1 písm. d) až h) zákona č. 451/1991 Sb. v pl. znění, kterým potvrdil svou účast příslušníka Lidových milicí“, přičemž „toto čestné prohlášení je právě v tomto bodě odlišné od čestného prohlášení, které žalobce předložil zaměstnavateli (žalované) při svém jmenování do funkce dnem 18.3.2003“. Žalobce „svým jednáním uvedl žalovanou v omyl a, ač nesplňoval předpoklady pro výkon funkce dle zákona č. 451/1991 Sb., jmenování do funkce ředitele odboru hospodářské správy přijal“. Žalovaná „toto jednání žalobce považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Žalobce se (žalobou podanou dne 7.2.2006 u Městského soudu v Praze) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že „přiznává, že se z nedbalosti dopustil chyby“, neboť nemá právnické vzdělání, a že v době, kdy žalované předložil negativní lustrační osvědčení, se domníval, že „splnil všechny zákonem požadované podmínky“ pro výkon funkce ředitele odboru hospodářské správy, do které měl být jmenován, a „netušil, že některé skutečnosti se prokazují dále čestným prohlášením“. Čestné prohlášení z roku 2003 žalobce „považoval pouze za formální doplněk k lustračnímu osvědčení, kterému nevěnoval dostatečnou pozornost“. Teprve poté, co vůči němu byl počátkem ledna 2006 opakovaně vznesen požadavek na podání čestného prohlášení, si žalobce „podrobněji prostudoval zákon č. 541/1991 Sb. a uvedl vše podle pravdy“. Žalobce „připouští, že svým jednáním přivedl zaměstnavatele v omyl, a byl připraven nést následky“. Podle jeho názoru bylo jeho jednání důvodem pro odvolání z funkce ředitele odboru, eventuelně i důvodem pro výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle ustanovení § 14 zákona č. 451/1991 Sb., avšak „v žádném případě nesplňovalo předpoklady okamžitého rozvázání pracovního poměru podle § 53 zák. práce“, ke kterému zaměstnavatel navíc může přistoupit nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy důvod k tomuto opatření vznikl. Obvodní soud pro Prahu 5 (kterému byla věc postoupena jako soudu příslušnému v prvním stupni usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.2006 č.j. Ncp 1263/2006-14) rozsudkem ze dne 11.7.2007 č.j. 20 C 439/2006-63 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.400,- Kč k rukám advokáta P. Z. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23.1.2006 je neplatné „pro nesrozumitelnost a neurčitost“ [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce], neboť „zde není srozumitelně ani určitým způsobem uvedeno, jakým konkrétním jednáním se měl žalobce dopustit hrubého porušení pracovní kázně“ a „kdy měl žalobce uvést žalovanou v omyl“, přičemž – jak zdůraznil - „tento nedostatek nemohl být odstraněn“ ani vyjádřením žalované k žalobě doručeným soudu dne 30.4.2007, kde žalovaná dodatečně vysvětluje, v čem spatřuje porušení pracovní kázně ze strany žalobce. I kdyby jednání žalované odůvodňovalo postup podle ustanovení § 53 zák. práce, pak podle názoru soudu prvního stupně „by tomu mohlo být pouze v souvislosti s nepravdivým vyplněním čestného prohlášení ze dne 14.3.2003 před jmenováním do funkce ředitele odboru dne 18.3.2003“, ke kterému ovšem došlo před téměř třemi lety před okamžitým zrušením pracovního poměru, a „nebyla tak zachována zákonem stanovená roční objektivní lhůta“. Kromě toho soud prvního stupně „pro úplnost dodává“, že v daném případě ze strany žalované „nebyl namístě postup podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, nýbrž „měl být zvolen postup podle ust. § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce“, neboť žalobce pro výkon funkce vedoucího odboru u žalované nesplňoval „požadavek daný zákonem č. 451/1991 Sb.“. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.1.2008 č.j. 62 Co 527/2007-83 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.1.2006 „je jasné a zřejmé“, jaké jsou skutečné důvody, které vedly žalovanou k tomu, že rozvazuje se žalobcem okamžitě pracovní poměr, „a z nichž v žádném případě nevznikla pochybnost, který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaná uplatnila“. Podle názoru odvolacího soudu „je zároveň zřejmé, že hrubé porušení pracovní kázně založilo již nepravdivé čestné prohlášení žalobce ze dne 14.3.2003“, přičemž – jak dále dovozoval – jednoroční objektivní lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru (§ 53 odst. 2 zák. práce) „nezačala běžet dnem podpisu nepravdivého čestného prohlášení, ale začínala běžet každý den znovu, neboť každý den znovu vznikal důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Při hodnocení intenzity tohoto porušení pracovní kázně odvolací soud akcentoval, že „v daném případě se s funkcí, kterou žalobce vykonával, neslučuje, aby uvedl zaměstnavateli záměrně nepravdivé informace a na základě nich navíc začal zastávat funkci, kterou by jinak zastávat nemohl“. Omluvou pro toto jednání – jak dále uvedl - „nemůže být tvrzení“, že žalobce nemá právnické vzdělání a že si neuvědomoval důsledky svého počínání, nýbrž „naopak si žalobce musel být plně vědom toho, a to i s přihlédnutím ke svému vysokoškolskému vzdělání, že bez toho, aby podal nepravdivé čestné prohlášení, by nebyl do své funkce jmenován“. Takové počínání je třeba podle názoru odvolacího soudu „označit za jednání, které s ohledem na shora uvedená kriteria nelze hodnotit jinak, než jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a hodnocení jednání zaměstnance použitého jako důvod k tomuto opatření, včetně posouzení dodržení lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, musí soud „vycházet výlučně z jednání uvedeného a popsaného jako důvod okamžitého zrušení ve zrušovacím projevu a žádného jiného“. Odvolací soud podle názoru dovolatele v rozporu s touto zásadou „zdůrazňovanou i judikaturou“ v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jednání žalobce popsané v dopise ze dne 23.1.2006 má charakter trvajícího deliktu, což „pouze obecně“ odůvodnil tím, že ode dne podpisu nepravdivého čestného prohlášení ze dne 14.3.2003 „každý den po dobu výkonu jeho funkce vznikal důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Dovolatel se však domnívá, že ve zrušovacím projevu vůle byla žalobci vytýkána jednání, kterých „se dopustil pouze jednou“, a to, že v březnu 2003 učinil vůči žalovanému čestné prohlášení, „které se dodatečně ukázalo jako odporující skutečnosti, čímž uvedl žalovaného v omyl“, a že v březnu 2003 přijal funkci ředitele odboru hospodářské správy, ačkoliv nesplňoval předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb. Protože k uvedeným jednáním došlo v březnu 2003 „a již se neopakovala“, nelze podle názoru žalobce hodnotit jednání vytčená mu v okamžitém zrušení pracovního poměru jako trvající delikt, který skončil teprve vydáním čestného prohlášení dne 18.1.2006, a – jak to učinil odvolací soud – dospět k závěru, že byla dodržena lhůta uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nej