21 Cdo 401/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 401/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:21 Cdo 401/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.401.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Státní zástupci Pracovní poměr Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 401/2021-610 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph. D., v právní věci žalobkyně T. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalované České republice – Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 1836/21, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická č. 376/11, o zadostiučinění ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 250/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2020 č. j. 16 Co 86/2020-558, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Pavla Uhla, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15. Odůvodnění: Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (srov. § 240 odst. 1 větu první o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí změní nebo zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). V posuzované věci nebyla dovolatelce napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu (výrokem II, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé, v níž byla zamítnuta žaloba co do 450 000 Kč „s úrokovým příslušenstvím za dobu od 27. 6. 2018 do zaplacení“ a co do „úrokového příslušenství z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 6. 2018 do 10. 9. 2018“) způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná změnou nebo zrušením této části napadeného rozsudku. Dovolatelka proto nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto výroku změněn nebo zrušen. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy žalovaná není oprávněna (subjektivně legitimována). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2019 č. j. 16 Co 86/2020-558 (v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části výroku o věci samé tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně ode dne 11. 9. 2018 do zaplacení) není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejich námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatelka namítá nesprávné vyřešení otázek procesního a hmotného práva odvolacím soudem (uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe), ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr, že dlouhodobý postup žalované vůči žalobkyni byl zneužitím výkonu práv ze strany nadřízeného státního zastupitelství a projevem šikany („bossingu“), který představuje neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobkyně na důstojnost, vážnost a čest, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl). Jedná se zejména o skutková zjištění, že „mezi vedením Krajského státního zastupitelství v Ostravě a žalobkyní existoval od roku 2016 výrazně negativní vztah, pramenící z postupně se prohlubujících profesních neshod, který se projevoval mj. v jejich písemné komunikaci a interakci na pracovních poradách“, že od roku 2016 docházelo na Okresním státním zastupitelství v Ostravě ze strany Krajského státního zastupitelství v Ostravě k „masivní“ kontrolní činnosti plnění pracovních povinností (plošná kontrola docházky a využívání služebních telefonů, zavedení propustek k lékaři, přísné hlídání třicetiminutové přestávky v práci na jídlo a oddech, výrazné ztížení čerpání náhradního volna), která nesla „určité problematické znaky“ a která „výrazně negativně ovlivnila atmosféru na pracovišti“ (včetně „bizarně přísných kontrol“ týkajících se dodržování pevně stanovené pracovní doby, resp. příchodu do budovy státního zastupitelství, kdy doslova každý „minutový“ pozdní příchod byl ihned vytýkán přímo z Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a kontrol týkajících se dodržování přestávky na jídlo a oddech, za což se ostravští státní zástupci stali terčem posměchu ze strany svých kolegů z ostatních článků soustavy státního zastupitelství), že o svévolnosti postupu tehdejší krajské státní zástupkyně vypovídá i neodůvodněné zamítnutí žádosti skupiny státních zástupců o povolení pružné pracovní doby (ta byla povolena až s nástupem nového krajského státního zástupce v červnu 2019, ačkoliv se v mezidobí situace na Okresním státním zastupitelství v Ostravě „podstatným způsobem“ nezměnila), že uvedená opatření (včetně „nedůstojných praktik“ spočívajících v prověřování anonymních podnětů a využívání anonymně pořízených zvukových záznamů z pracovních porad Okresního státního zastupitelství v Ostravě bez vědomí a souhlasu žalobkyně a tajně pořízených kopií docházky) oslabovala autoritu žalobkyně jako vedoucí státní zástupkyně a představovala ve svém souhrnu strategii, která vyústila v odvolání žalobkyně z funkce okresní státní zástupkyně v Ostravě, že skutečným cílem těchto opatření bylo vytvořit na pracovišti takovou atmosféru, v níž si budou zaměstnanci postupně stále více přát, aby žalobkyně z vedoucí funkce co nejdříve odešla, neboť „jinak masivní kontroly neskončí“, že zmiňovaná opatření žalovaná využila k vytvoření tlaku na žalobkyni s cílem donutit ji k „dobrovolnému“ vzdání se funkce, o čemž svědčí vyjádření náměstkyně krajské státní zástupkyně na adresu žalobkyně, že je ji třeba „zničit“, a že k věci přistoupila i opakovaně vyjádřená nevůle ze strany vyšších složek soustavy státního zastupitelství s tímto problémem, který byl zbytkem soustavy „celkem jasně vnímán“, cokoli činit. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž