21 Cdo 4393/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4393/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2012 Spisová značka:21 Cdo 4393/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4393.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obec Obecní úřad Vady podání Způsobilost být účastníkem řízení Žaloba Dotčené předpisy:§ 19 o. s. ř. § 90 o. s. ř. § 2 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb. § 79 odst. 1 o. s. ř. § 43 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4393/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. A., zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalovanému Městu Sokolov se sídlem Městského úřadu v Sokolově, Rokycanova č. 1929, IČO 00259586, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 32/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. dubna 2011 č.j. 10 C 32/2011-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 19.1.2011 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 7.10.2010, je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „náhradu mzdy dle zákona“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala podle pracovní smlouvy ze dne 3.12.1984, naposledy od dubna 2009 jako referentka zajišťující komplexní výkon spisové služby v oddělení spisové služby odboru vnitřních věcí na podatelně Městského úřadu Sokolov, a že dne 8.10.2010 jí žalovaný doručil předmětnou výpověď z důvodu nadbytečnosti, „ačkoliv jí předtím bylo ústně slíbeno, že bude v podobné činnosti pokračovat a náplň práce zůstane v podstatě stejná“. Protože „má informace, že na (její) místo údajně rušené nastupuje kolegyně z jiného odboru Šmídová“, která však oproti žalobkyni nemá dostatečnou kvalifikaci, a „pan G., který předtím pracoval na pozici vrátný“, žalobkyně „se domnívá, že šlo o fingované organizační změny, popírá tvrzení žalovaného o její nadbytečnosti“, a „v důsledku toho je přesvědčena, že je výpověď daná zaměstnavatelem neplatná“, s tím, že „má dále zájem na trvání svého pracovního poměru“. Jako žalovaného v žalobě označila „Městský úřad Sokolov, Rokycanova 1929, Sokolov 35601“. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní „přesně a určitě“ označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť „zákon o obcích ani jiný právní předpis nepřiznává městskému úřadu způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti vyplývající z těchto vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů“, a že „v daném případě způsobilým účastníkem řízení byla jednotka územní samosprávy – obec (město)“. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, „musel soud postupovat dle § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. a řízení zastavit“. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.2011 č.j. 13 Co 325/2011-81 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyní označený žalovaný („Městský úřad Sokolov“) „nemá způsobilost k právním úkonům“, neboť „podle ustanovení § 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, je městský úřad pouze orgánem obce, který vykonává činnosti vymezené v ustanovení § 109 odst. 3 téhož zákona, a městskému úřadu zákon o obcích ani jiný právní předpis způsobilost samostatně nabývat práv a povinností z právních vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů, nepřiznává“, a že z tohoto důvodu městský úřad „nemá ani způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o.s.ř.“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě „žalovaného označila přesně a určitě ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 o.s.ř., jeho názvem a sídlem, kdy tedy nebyly pochybnosti o tom, kdo měl v řízení jako žalovaný vystupovat“, nejedná se podle názoru odvolacího soudu o vadu žaloby, a tudíž „postup podle § 43 odst. 1 o.s.ř. je vyloučen“. Za tohoto stavu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nezpůsobilosti označeného žalovaného být účastníkem řízení, „jako věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o.s.ř. potvrdil“. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem soudů, že v daném případě je nesprávné označení žalovaného v žalobě - „Městský úřad Sokolov“ vadou neodstranitelnou, která je důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 151/96) namítala, že v situaci, kdy žalobce označí jakožto žalovaného obecní (městský) úřad, „ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotné obci“, pak „je nutné v řízení žalobci umožnit tento procesní nedostatek odstranit a postupy podle § 43 o.s.ř. jsou zde proto použitelné“. Protože však v dané věci se tak nestalo, ačkoli „již ze samotné žaloby, tak i z odvolání žalobkyně bylo zcela zřejmé, koho žalobkyně mínila jako povinnou osobu, a že označení žalovaného je pouze formálním (a tudíž odstranitelným) nedostatkem v označení účastníka“, má dovolatelka za to, že „tímto postupem obou soudů bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když soudy samy porušily § 5 a 6 o.s.ř. a nepoučily žalobkyni o jejích procesních právech a nepřipustily změnu v označení žalovaného“. Žalobkyně se rovněž domnívá, že „nelze přičítat k její tíži to, že z finančních důvodů nebyla zastoupena právním zástupcem a že z její strany došlo k omylu v označení žalovaného“, neboť „pro ni, jako právního laika, je tato problematika příliš komplikovaná“. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“, a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 10 odst. 1 a 2 zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 9 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. § 272 odst. 1