21 Cdo 4667/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4667/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, za účasti České republiky - Úřadu práce České republiky v Praze 7, Dobrovského č. 1278/25, krajské pobočky v Českých Budějovicích, Klavíkova č. 1570/7, o 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 151/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2014 č.j. 16 Co 49/2014-33, takto: Usnesení krajského soudu se mění takto: Usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 9. ledna 2014 č.j. 17 C 151/2013-17 se mění tak, že se žaloba podaná u okresního soudu dne 27.9.2013 pro opožděnost neodmítá. Odůvodnění: Rozhodnutím Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 10.1.2012 č.j. CBA-4-2012 byla zamítnuta žádost žalobce o uspokojení jeho mzdových nároků za měsíc červenec 2011 ve výši 35.000,- Kč, podaná podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání, které žalobce podal proti tomuto rozhodnutí, Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 14.5.2013 č.j. 2013/28138-422 zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Shodně s Úřadem práce České republiky dospělo k závěru, že žalobce nemá právo na požadované plnění. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal, aby rozhodnutí odvolacího správního orgánu (Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14.5.2013 č.j. 2013/28138-422) bylo zrušeno. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že správní orgány dospěly k chybnému právnímu názoru a že na uspokojení mzdového nároku za červenec 2011 má právo. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.8.2013 č.j. 10 Ad 16/2013-11 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce se domáhá mzdových nároků (plnění ze soukromoprávních vztahů) a že proto žaloba musela být podle "ustanovení § 68 písm.b) soudního řádu správního za použití ustanovení § 46 odst.2 soudního řádu správního" odmítnuta; současně žalobce poučil, že své právo musí uplatnit novou žalobou podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. Usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 28.8.2013. Žalobce poté podal u Okresního soudu ve Vsetíně dne 27.9.2013 další žalobu, kterou se domáhal, aby mu byly "přiznány splatné mzdové nároky za měsíc červenec 2011 v částce 35.000,- Kč". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že správní orgány jeho žádost zamítly na základě nesprávného právního posouzení ustanovení § 4 odst.5 a § 5 odst.1 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů, a požadoval, aby mu "mzdové nároky za měsíc červenec 2011" byly přiznány. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 9.1.2014 č.j. 17 C 151/2013-17 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14.5.2013 č.j. 2013/28138-422 bylo žalobci doručeno dne 16.5.2013, a že žaloba, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.8.2013 č.j. 10 Ad 16/2013-11 odmítnuta, byla soudu "doručena elektronicky dne 17.7.2013", soud prvního stupně dovodil, že žaloba byla u Okresního soudu ve Vsetíně podána dne 27.9.2013 před uplynutím jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 82 odst.3 o.s.ř., že však je přesto opožděná. Včasným podáním žaloby u Okresního soudu ve Vsetíně dne 27.9.2013 totiž ve smyslu ustanovení § 82 odst.3 o.s.ř. zůstaly zachovány účinky "zahájení řízení žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 17.7.2013", přičemž dvouměsíční hmotněprávní lhůta podle ustanovení § 247 odst.1 o.s.ř. uplynula již dnem 16.7.2013. Žaloba proto musela být podle ustanovení § 250g odst.1 písm.a) o.s.ř. odmítnuta, neboť byla podána až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 247 o.s.ř. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.4.2014 č.j. 16 Co 49/2014-33 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že "žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení". Odvolací soud poukázal na právní názor uvedený ve stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2011 sp. zn. Cpjn 201/2011 a dovodil, že lhůta k podání žaloby uvedená v ustanovení § 247 odst.1 větě první o.s.ř. je "lhůtou zákonnou procesněprávní" a že - v případě, že žalobce nejprve podal žalobu ve správním soudnictví a po jejím odmítnutí u "obecného soudu" - je lhůta zachována, "došla-li odmítnutá žaloba alespoň posledního dne lhůty soudu příslušnému k věcem správního soudnictví nebo byla-li odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit". Z předložených listin odvolací soud zjistil, že "email obsahující žalobu k Městskému soudu v Praze byl odeslán dne 16.7.2013 v 15:40:04 hod. a dorazil dne 16.7.2013 v 15:41:14 hod.", z důvodu "technické poruchy na emailových serverech Ministerstva spravedlnosti ve dnech 16. a 17.7.2013" však byl na elektronickou podatelnu Městského soudu v Praze doručen až dne 17.7.2013 v 15:59:18 hod., a uzavřel, že "elektronické podání doručované prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu soudu se považuje za dodané a doručené soudu, je-li dostupné elektronické podatelně", že "provozovatel veřejné datové sítě (popřípadě provozovatel emailového serveru) není orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu ustanovení § 57 odst.3 o.s.ř.", a že proto, "učiní-li účastník řízení podání soudu v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, nese procesní odpovědnost za to, že při zvolené formě komunikace takové podání dojde soudu na elektronickou podatelnu včas, tedy před uplynutím zákonné lhůty". Protože elektronické podání obsahující žalobu došlo na elektronickou podatelnu Městského soudu v Praze až dne 17.7.2013, je závěr soudu prvního stupně o opožděnosti žaloby správný, neboť "technická porucha na emailových serverech Ministerstva spravedlnosti není z hlediska posouzení včasnosti žaloby (zachování zákonné lhůty pro její podání) právně relevantní". Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nepovažuje za "myslitelné, aby systémové procesy zpracování datového přenosu" šly na "vrub účastníka", který má "právo spoléhat" - dává-li zákon možnost činit procesní úkony v elektronické formě - na to, že "důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit, tj. řádně dokumenty elektronicky odeslat a zajistit, aby byl schopen toto odeslání doložit". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze pokládat za opožděně podanou žalobu podle ustanovení § 246 o.s.ř. v případě, že žalobce podal (nejprve) u soudu příslušného k věcem správního soudnictví žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, že žalobce podá (poté, co žaloba byla podle ustanovení § 46 odst.2 soudního řádu správního odmítnuta) žalobu u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení a že ve smyslu ustanovení § 82 odst.3 o.s.ř. platí, že řízení o žalobě bylo u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení zahájeno dnem, kdy soudu příslušnému k věcem správního soudnictví došla odmítnutá žaloba. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto otázku procesního práva v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, uvedené