21 Cdo 4683/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4683/2017-381 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Š. C. – K., zastoupené Mgr. Františkem Šaurem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 142, proti žalované Oblastní nemocnici Příbram, a.s., se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 80, IČO 27085031, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 72/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2016 č.j. 23 Co 178/2016-205, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; jinak se dovolání žalobkyně zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petry Radzové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o pracovní činnosti ze dne 31.10.2012 uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou na dobu neurčitou „je považována za uzavření pracovního poměru mezi účastnicemi na dobu neurčitou“ a že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou, vyplývající z pracovní smlouvy ze dne 1.4.2014 uzavřené na dobu určitou do 31.10.2014, trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako lékařka se specializovanou způsobilostí v oboru neurologie dospělých uzavřela se žalovanou dne 31.10.2012 dohodu o pracovní činnosti na dobu neurčitou, která však byla v rozporu s ustanovením § 74 odst. 1 zák. práce. Následně proto byla mezi účastnicemi uzavřena dne 1.4.2014 pracovní smlouva na 0,4 úvazku na dobu určitou do 31.10.2014. Dne 30.10.2014 rozhodl její ošetřující lékař – gynekolog MUDr. Antonín Kaprál o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně z důvodu rizikového těhotenství s tím, že tato pracovní neschopnost měla trvat až do nástupu žalobkyně na mateřskou dovolenou. Dne 31.10.2014 žalobkyně písemně oznámila žalované, že trvá na pokračování pracovního poměru. Nato jí však žalovaná dopisem ze dne 6.11.2014 sdělila, že pracovní poměr skončil „standardně dle § 48 odst. 2 zák. práce uplynutím sjednané doby“ a že „těhotenství žalobkyně či její pracovní neschopnost nemá na skončení pracovního poměru vliv“. Žalobkyně však s tímto názorem žalované nesouhlasí, postup žalované považuje za rozporný s dobrými mravy a má za to, že „pokračování její práce na 0,4 úvazku by bylo žalované velmi ku prospěchu“. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 3.11.2015 č.j. 5 C 72/2015-125 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15.001,48 Kč k rukám její „právní“ zástupkyně a České republice na účet Okresního soudu v Příbrami 2.000,- Kč. Z výsledků provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dohodu o pracovní činnosti, kterou ukončily v souladu s ustanovením § 76 odst. 5 zák. práce výpovědí. Následně mezi účastnicemi vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.2014 pracovní poměr na dobu určitou, a to do 31.10.2014. Tento pracovní poměr skončil uplynutím doby „bez ohledu na to, že žalobkyně byla od 30.10.2014 nemocná“. Žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně neprokázala, že by po uplynutí doby, na kterou byl pracovní poměr mezi ní a žalovanou uzavřen, s vědomím žalované pokračovala v práci, nýbrž naopak z dopisu žalované ze dne 20.10.2014 vyplývá, že žalovaná neměla zájem na prodloužení pracovního poměru. Za tohoto stavu se pracovní poměr žalobkyně uzavřený na dobu určitou nemohl změnit na pracovní poměr na dobu neurčitou, a proto není žaloba důvodná. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.6.2016 č.j. 23 Co 178/2016-205 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že pracovní poměr účastnic založený pracovní smlouvu 1.4.2014 trvá, ve výrocích III. a IV. tento rozsudek změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žalobkyni se povinnost zaplatit na soudním poplatku 2.000,- Kč neukládá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr žalobkyně založený pracovní smlouvou dne 1.4.2014 na dobu určitou skončil ke dni 31.10.2014 uplynutím doby, na kterou byl sjednán, „když nebylo prokázáno, že by nastala některá ze zákonem předpokládaných situací, které by vedly k přeměně pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou“. Na dalším pokračování pracovního poměru se žalobkyně a žalovaná nedohodly a pracovní neschopnost žalobkyně, kterou nastoupila těsně před skončením pracovního poměru, nelze považovat za „konání práce“ s vědomím zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce. Námitku žalobkyně, že náklady, které žalovaná vynaložila za své právní zastoupení advokátkou, nebyly vynaloženy účelně, jestliže sama zaměstnává právničku, která ji mohla v řízení zastupovat, odmítl s odůvodněním, že právo nechat se zastupovat advokátem patří k základním právům každého účastníka soudního řízení, že právo na jejich náhradu lze odepřít jen ve výjimečných případech a že pokud Ústavní soud ve svých nálezech vymezil specifické případy, kdy lze považovat zastoupení advokátem za neúčelné (zastoupení státu, statutárních měst), „nelze tyto závěry paušálně zevšeobecňovat a bez dalšího rozšiřovat na další soukromé subjekty“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku výkladu termínu „pokračování v práci“ ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce ve vztahu k rizikovému těhotenství zaměstnankyně, jestliže uzavřel, že pracovní poměr mezi účastnicemi skončil uplynutím doby bez ohledu na těhotenství žalobkyně. Přitom pominul, že žalobkyně měla zájem v práci pokračovat a nebýt jejího rizikového těhotenství a odchodu na nemocenskou, v práci by pokračovala i po 31.10.2014. Zdůraznila, že těhotenství zaměstnankyně požívá zákonné ochrany a z příslušných ustanovení zákona č. 187/2006 Sb. vyplývá, že pracovní neschopnost z důvodu rizikového těhotenství se započítává do podpůrčí doby pro peněžitou pomoc v mateřství stejně jako skutečný (faktický výkon práce). Z toho lze podle názoru dovolatelky dovodit, že „pracovní neschopnost pro rizikové těhotenství je fikcí konání práce“ a je tedy nutno zaměstnankyni na neschopnosti s rizikovým těhotenstvím posuzovat jako zaměstnance, který i nadále „pokračuje v práci“ a jehož pracovní poměr se tak změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobkyně současně považuje jednání žalované, která s ní ukončila pracovní poměr v době, kdy byla žalobkyně těhotná, za rozporné s dobrými mravy, které jako zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Kromě toho žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že přiznal žalované náhradu nákladů řízení za právní služby advokáta, ačkoliv podle názoru dovolatelky žalovaná, jejímž „jediným akcionářem je vyšší územně správní celek S. kraj“, má povinnost se nechat zastupovat svým právníkem. Jestliže se nechala zastoupit advokátem, „tak pouze na své náklady“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že žalobě na určení trvání pracovního poměru vyhoví a žalované uloží povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto. Zdůraznila, že účinky přeměny pracovního poměru má pouze skutečný výkon práce s vědomím zaměstnavatele. Po dobu trvání pracovní neschopnosti však nelze vykonávat práci pro zaměstnavatele a tímto výkonem není ani rizikové těhotenství žalobkyně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhod