21 Cdo 5034/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5034/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2008 Spisová značka:21 Cdo 5034/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5034.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5034/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému P. P., o 2.874,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 315/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2007, č.j. 17 Co 198/2007-37, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. března 2007, č.j. 7 C 315/2006-20 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, žalobou podanou dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, aby jí žalovaný zaplatil 2.874,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný vykonával u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu a že „později jako občanský zaměstnanec“ uzavřel dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001 s velitelem VÚ V. čtyři písemné dohody o náhradě škody, nichž „uznal částky 1.508,- Kč, 682,- Kč, 804,- Kč a 1.230,- Kč za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“ a zavázal se je uhradit ve lhůtách tam uvedených; z první pohledávky zaplatil pouze 1.350,- Kč a zbytek ve výši 2.874,- Kč žalobkyni dosud dluží. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 15.3.2007, č.j. 7 C 315/2006-20 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena „Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru“, v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři, a to „i po skončení doby trvání služebního poměru“. Ustanovení § 111 odst. 1 a § 144 zákona č. 221/1999 Sb. pak stanoví pro právní vztahy náhrady škody pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům poté, co „vynaložené úsilí směřující k uzavření dohody k dobrovolné náhradě způsobené škody nebude úspěšné anebo jestliže sice byla dohoda uzavřena, ale dlužník podle ní neplní“. Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit“ (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.8.2007, č.j. 17 Co 198/2007-37 usnesení soudu prvního stupně změnil „jen ve výroku III. tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“; „jinak“ usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ (tj. ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Předmětnou škodu „žalovaný způsobil žalobkyni jako voják z povolání, a proto na závěru, že jde o právní vztah ze služebního poměru, tedy vztah veřejnoprávní, nemůže nic změnit ani to, že následné dohody o náhradě škody a o uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec žalobkyně“. Jde o závazky vzniklé při výkonu služebního poměru nebo v přímé souvislosti s ním a – jak odvolací soud dále uvedl – „následné dohody o uznání závazku a o náhradě škody nemohou změnit jejich povahu na závazky soukromoprávní“, protože tyto úkony „mají pouze akcesorickou povahu a mají význam zejména z hlediska promlčení závazku“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „v daném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř.“ a že „pravomoc k projednání této věci není soudu svěřena ani podle ust. § 7 odst. 3 o.s.ř.“. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Podle jejího názoru odvolací soud „vytvořil nesprávnou a ničím nepodloženou konstrukci“, že žalovaný způsobil škodu žalobkyni jako voják z povolání, a že proto na závěru, že jde o právní vztah ve služebním poměru nemůže nic změnit ani to, že následné Dohody o náhradě škody a uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec. Z textu žaloby, pracovní smlouvy mezi žalovaným a Českou republikou – Ministerstvem obrany ze dne 29.9.2000, ze všech čtyř dohod o náhradě škody, které žalovaný uzavřel, i podle dalších předestřených důkazů podle mínění dovolatelky „jednoznačně vyplývá“, že žalovaný byl v době, kdy způsobil škody, občanským zaměstnancem Ministerstva obrany České republiky a že tedy „škody způsobil až po skončení služebního poměru a na jiné funkci, než kterou vykonával jako voják z povolání“. Ke vzniku škody „v žádném případě nedošlo v době, kdy byl žalovaný ještě vojákem z povolání, naopak k ní došlo až v době, kdy již nepochybně vojákem z povolání nebyl, ale naopak byl občanským zaměstnancem v VÚ V. v pracovněprávním vztahu“. Žalobkyně proto dovozovala, že v daném případě se nejedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, který by se řídil příslušnými ustanoveními zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, „ale jednoznačně o nárok vyplývající z pracovněprávních vztahů, kdy je náhrada škody řešena v Hlavě osmé tehdy platného zákoníku práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení tedy je, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, aby uplatněný nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů (občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních) je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. V projednávané věci žalobkyně ve své žalobě, podané dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, požadovala po žalovanému, aby jí zaplatil peněžité plnění (náhradu škody) ve výši 2.874,- Kč na základě (z titulu) „čtyř písemných Dohod o náhradě škody“ dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001, v nichž „uznal“ konkrétní částky „za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“, avšak ve sjednaných termínech splatnosti je žalobkyni uhradil pouze zčásti, a zbytek (žalovanou částku) jí dosud dluží. Způsob, jakým žalobkyně