21 Cdo 5234/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5234/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 1. 2011 Spisová značka:21 Cdo 5234/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5234.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada mzdy Odstupné Zpětná účinnost právních předpisů Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 364 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 67 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 60a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 61 odst. 1 a 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 130 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5234/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Bc. R. Ch., zastoupeného JUDr. Zlatou Májovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova č. 44, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní č. 1672/1a, IČO 00212423, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7, o 377.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 10/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2008 č.j. 16 Co 234/2008-137, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 270.055,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá; v dalším se dovolání žalované odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.992,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zlaty Májové, advokátky se sídlem v Olomouci, Krapkova č. 44. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu náhradu mzdy od 19.března 2006 do 31. ledna 2007 ve výši 344.245,- Kč a doplatek odstupného ve výši 33.039,- Kč“ a úroky z prodlení ve výši a z částek, které v podání specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že dne 13.10.2006 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.6.2006 č.j. 11 C 139/2005-83, kterým bylo určeno, že „skončení pracovního poměru vzniklého mezi žalobcem a žalovanou jmenováním ke dni 1.10.2003, dohodou ke dni 16.9.2005, je neplatné“. Žalobce písemně oznámil žalované dne 19.9.2005, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala. Protože žalovaná neměla možnost žalobce dále zaměstnávat ani po právní moci rozsudku, dala mu dne 30.10.2006 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalovaná zaplatila žalobci jako náhradu mzdy za šest měsíců za dobu od 19.9.2005 do 18.3.2006 částku 204.750,- Kč a odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; náhradu mzdy za dobu od 19.3.2006 do 31.1.2007 a doplatek odstupného ve výši dalšího průměrného výdělku mu odmítla zaplatit. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30.8.2007 č.j. 16 C 10/2007-83 ve znění opravného usnesení ze dne 14.6.2008 č.j. 16 C 10/2007-105 a opravného usnesení ze dne 23.9.2009 č.j. 16 C 10/2007-208 uložil žalované, aby žalobci zaplatila 107.229,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval a náhradu nákladů řízení v částce 5.852,85 Kč; ohledně částky 270.055,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, žalobu zamítl. Vycházeje z toho, že „neplatné skončení pracovního poměru bylo mezi účastníky učiněno 16.9.2005 za účinnosti dříve platného zákoníku práce“, že tehdy bylo učiněno i oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnání, s přihlédnutím k ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. dovodil, že uplatněné nároky je třeba posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Zamítl proto nárok žalobce na další odstupné, neboť podle ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. náleží zaměstnanci pouze odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Nárok na náhradu mzdy za období od 19.3.2006 do 31.1.2007 přesahující dobu šesti měsíců vycházeje z ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. snížil o příjmy dosahované žalobcem od 15.12.2005 v jiném pracovním poměru. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.11.2008 č.j. 16 Co 234/2008-137 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 270.055,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 139.360,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zlaty Májové. Dovodil, že pro posouzení otázky, podle kterého předpisu je třeba uplatněné nároky posuzovat, je „rozhodný okamžik vzniku jednotlivých nároků“. Protože „nárok na náhradu mzdy při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru vzniká dnem, kdy zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, což se v projednávané věci stalo dne 19.9.2005, je třeba nárok na náhradu mzdy posuzovat i v současné době podle dosavadních právních předpisů. Naopak nárok na odstupné se v daném případě řídí zákonem č. 262/2006 Sb., protože vznikl až při skončení pracovního poměru mezi účastníky ke dni 31.1.2007. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že za období od 19.3.2006 do 13.10.2006 (do právní moci rozsudku, jímž byla určena neplatnost dohody o skončení pracovního poměru) nejsou dány důvody pro snížení náhrady podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť žalobce se „zapojil do práce za podmínek neodpovídajících těm podmínkám, za kterých by konal práci u žalované v případě, že by mu přidělovala práci v souladu s pracovní smlouvou“, neboť „práce, kterou si žalobce obstaral u jiného zaměstnavatele, je podstatně méně odměňována (cca o jednu třetinu)“. Za období od 14.10.2006 do 31.1.2007 nelze podle názoru odvolacího soudu náhradu mzdy jakkoliv krátit, neboť jde o nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce. Podle ustanovení § 67 odst. 1 věty první zákona č. 262/2006 pak přísluší žalobci odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Protože žalovaná poskytla žalobci odstupné pouze ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, přísluší mu doplatek ve výši 33.039,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „okamžik vzniku nároku na odstupné spadá z hlediska časového do působnosti zákona č. 65/1965 Sb.“, neboť „jestliže je pro určení nároku na odstupné rozhodná povaha právního úkonu, na jehož základě pak následně dojde ke skončení pracovního poměru, je nutné rozsah a povahu samotného nároku na odstupné posuzovat dle právních předpisů platných v době, kdy byl učiněn předmětný právní úkon“. Dovolatelka dále nesouhlasí s posouzením nároku na náhradu mzdy žalobce, a namítá, že odvolací soud při posuzování možnosti snížení nároku na náhradu mzdy žalobce „dostatečně nezohlednil“ okolnost, že „výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy“, a je toho názoru, že „rozdíl mezi výdělkem žalobce u nového zaměstnavatele a průměrným výdělkem, jehož žalobce dosahoval v rozhodném období u žalované, nebyl natolik vysoký, aby odvolací soud zcela striktně vyloučil možnost snížení náhrady mzdy“, a to zvlášť za situace, že „práce vykonávané žalobcem u žalované a nového zaměstnavatele jsou co do obsahové stránky rovnocenné“. Dovolatelka nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, který posoudil nárok na náhradu mzdy za období od 14.10.2006 do 31.1.2007 podle ustanovení § 130 zák. č. 65/1965 Sb. Dovozuje, že toto ustanovení „je ve vztahu k ustanovení § 61 ustanovením obecným a použije se pouze na případy nároku na náhradu mzdy, kdy nedošlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru“. Dovozuje, že zaměstnavatel je povinen platit zaměstnanci náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. buď do okamžiku, kdy mu umožní pokračovat v práci, nebo do okamžiku, kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, a protože „k zániku pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 31.1.2007, aniž by před tím žalovaná žalobci práci přidělila, je nutné nárok na náhradu mzdy až do uvedeného data posuzovat podle výše uvedeného ustanovení“. Zároveň z dikce tohoto ustanovení – jak dále žalovaná v dovolání namítá – „není zřejmé, že by bylo vůlí zákonodárce nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podrobovat pod různá ustanovení podle toho, zda takový nárok trval před či po právní moci rozsudku o neplatnosti pracovního poměru“. Dovolatelka navrhla,