21 Cdo 84/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 84/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2017 Spisová značka:21 Cdo 84/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.84.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 39 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2011 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 7. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 84/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. H., zastoupeného JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní č. 146/3, proti žalovanému Vojenské lesy a statky ČR, s. p. se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou č. 1621/5, IČO 00000205, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Letinech č. 73, o určení nesplnění zákonných podmínek pro opakované prodloužení pracovního poměru, o určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného je pracovním poměrem na dobu neurčitou a doposud trvá, a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 52/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2016, č. j. 49 Co 338/2013-353, takto: Dovolání žalovaného se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 49 Co 338/2013-353, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [žalovaný toliko odkázal na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci“, a že „nesprávnost spatřuje ve výkladu ustanovení § 39 odst. 4 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2011“, aniž by vůbec vylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Ostatně dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 49 Co 338/2013-353, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce obsahu a povahy dohody zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1611/2012, uveřejněný pod č. 105/2014 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že písemná dohoda mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem podle § 30 odst. 3 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb. (nyní – vztaženo na posuzovanou věc - podle § 39 odst. 4 zákona 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011), která pro blíže neurčený počet zaměstnanců upravuje „důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat“, má normativní povahu; jsou-li tyto důvody dohodnuty v rámci zákona a v jeho mezích, stávají se součástí skutkové podstaty úpravy podmínek, za nichž lze pracovní poměr sjednávat opakovaně, anebo na dobu delší dvou let] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Závěry vyjádřené ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu jsou použitelné rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, jímž se řídí projednávaná věc. Na právním názoru v tomto rozhodnutí uvedeném, který dosud nebyl judikatorně překonán a jehož správnosti se nedotýkají ani argumenty žalovaného uvedené v dovolání, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 49 Co 338/2013-353, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a ve výroku II. doplňujícího rozsudku zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. května 2017 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu