21 Cdo 851/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 851/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 11. 2022 Spisová značka:21 Cdo 851/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.851.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobré mravy Náhrada škody Náhrada za ztrátu na výdělku Překážky v práci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 61 a násl. předpisu č. 65/1965 Sb. § 64 předpisu č. 65/1965 Sb. § 10 odst. 2 předpisu č. 231/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 851/2022-908 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) Z. D., narozeného dne XY, bytem v XY, b) P. F., narozeného dne XY, bytem v XY, c) J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, d) L. N., narozené dne XY, bytem ve XY, e) P. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, a f) P. Ž., narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem v Praze 2, Škrétova č. 44/6, IČO 45251002, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 385, o 14 371 893 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 13/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 11 Co 343/2020-847, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a), žalobci b), žalobci c), žalobkyni d) a žalobci e) každému z nich částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., advokáta se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4. III. Ve vztahu mezi žalobcem f) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 Co 343/2020-847, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak. A) k otázce rozporu nároku žalobců s dobrými mravy K uvedené otázce je dovolací soud povinen předeslat, že si je vědom, že v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byla řádně uplatněna, skutkově odůvodněna a byly též navrženy důkazy k prokázání její (případné) oprávněnosti. Žalovaná v tomto směru namítla, že „…žalobci požadují plnění bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění a bez výkonu činnosti…“(podání žalované na č. l. 68 a násl., 102 a násl., 114 a násl. spisu), dále namítala způsob, jakým (neprofesionálním) způsobem v průběhu svého funkčního období vykonávali své povinnosti radních, a jak to vyplynulo z odůvodnění návrhu Poslanecké sněmovny na jejich odvolání (přednes u jednání dne 12. 12. 2012, podání na č. l. 335 a následující spisu), zejména že důsledkem jejich jednání bylo způsobení škody společnosti CME, kterou podle výsledku arbitráže byla nucena Česká republika této společnosti nahradit. I když soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s uvedenou námitkou explicite nevypořádaly, je úvaha o nedůvodnosti této námitky (alespoň implicite) vyjádřena v rozhodnutí, jímž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Nejvyšší soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný pod č. 91/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu). Ve vztahu k otázce významu kvality výkonu pracovní činnosti zaměstnance při posouzení nároku na náhradu platu (ve vztahu k ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jemuž za právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 odpovídalo ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce – dále jen „zák. práce“) srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021 (v přirovnávané věci se jednalo o nárok na náhradu platu při zjištění neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru za skutkové situace, kdy zaměstnankyně dokonce porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, a taktéž způsobila zaměstnavateli škodu); závěry v rozhodnutí učiněné lze vztáhnout i na situaci náhrady platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, neboť principiálně jde o obdobný nárok. Skutkové vylíčení jednání žalobců, v jehož důsledku by měl být (podle dovolatelky) založen rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy - tak jak byly zmíněny výše v textu -, tak ve světle shora citované standardní judikatury takový rozpor způsobit nemůže; námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže. B) k otázce možnosti snížení náhrady soudem Pakliže dovolatelka připouští (tak jako v té