21 Cdo 862/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 862/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 1. 2019 Spisová značka:21 Cdo 862/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.862.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Pracovní kázeň Povinnosti zaměstnavatelů Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb. § 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 3. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 862/2018-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, proti žalované Národní galerii v Praze, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí č. 606/12, IČO 00023281, zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 204/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č.j. 30 Co 256/2017-137, takto: I.  Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Uzla, advokáta se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9. Odůvodnění: Dopisem ze dne 31.7.2015, který žalobkyně převzala dne 31.8.2015, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že „vzhledem k Příkazu generálního ředitele č. 9/2015 ze dne 30.7.2017, č.j. 1818/2015 – Rozhodnutí generálního ředitele o změně organizační struktury Národní galerie v Praze (restrukturalizaci) a nové systemizaci pracovních míst“, kterým došlo ke zrušení mj. žalobkyní zastávané pozice kurátora sbírkových a mobiliárních fondů k 31.8.2015, se žalobkyně stala pro žalovanou nadbytečnou. Dopisem ze dne 31.5.2016, který žalobkyně převzala dne 7.6.2016, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že poté, co žalobkyně uplatnila u soudu neplatnost předchozí výpovědi a oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, ji žalovaná opakovaně (dne 8.3.2016 a 4.4.2016) vyzvala k nástupu do práce, avšak žalobkyně se na žádnou z výzev na pracoviště nedostavila, ani řádně a včas nesdělila důvody, které by jí případně ve výkonu práce bránily. Podle názoru žalované tímto jednáním žalobkyně, která se „bez dostatečné a včasné omluvy nedostavovala a nedostavuje na pracoviště k výkonu práce“, „docházelo a dochází k neomluveným absencím na pracovišti“, a žalobkyně se tak dopustila závažného porušení pracovních povinností. Žalobkyně se (žalobou podanou dne 31.12.2015 a následně dne 1.8.2016 rozšířenou i na druhou výpověď) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dne 31.8.2015 a 7.6.2016 jsou neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované byla zaměstnána, naposledy na pozici kurátor sbírkových předmětů, a že dne 31.8.2015, kdy přebírala první výpověď, byla v pracovní neschopnosti, která trvala od 31.8.2015 do 4.9.2015. Z tohoto důvodu žalobkyně považovala první výpověď za neplatnou a trvala na dalším zaměstnávání. Neplatnost druhé výpovědi spatřovala v tom, že jí nebyla řádně doručena, nebyla předem projednána s odborovou organizací a opět jí byla dána v ochranné době. Kromě toho ani nebyl naplněn důvod výpovědi, neboť žalobkyně v době, kdy měla na výzvy žalované nastoupit do práce, „byla na překážkách v práci“ (pečovala o nemocné členy své rodiny, případně byla sama nemocná), které žalované řádně doložila, a navíc podle jejího názoru „žalovaná pro ni práci neměla“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.2.2017 č.j. 17 C 204/2015-86 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 31.8.2015 je neplatná, zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni žalovanou dne 7.6.2016 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Neplatnost výpovědi dané žalobkyni dne 31.8.2015 dovodil soud prvního stupně ze skutečnosti, že byla žalobkyni doručena v ochranné době, když byla v pracovní neschopnosti. Zabývaje se dále druhou výpovědí, dospěl k závěru, že výpověď byla řádně projednána s odborovým orgánem, byla žalobkyni řádně doručena dne 7.6.2016, kdy ji žalobkyně odmítla převzít, a zdůraznil, že zákaz výpovědi v ochranné době se nevztahuje na výpověď danou podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, a proto není významné, že v době jejího převzetí byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Z listinných důkazů předložených žalobkyní, jejichž forma podle jeho názoru neodpovídala příslušným právním předpisům (potvrzení od lékaře nebyla vystavena na příslušných formulářích) a žalobkyně přes poučení soudu nenavrhla další důkazy, učinil závěr, že „žalobkyně existenci překážky v práci z důvodu péče o osobu blízkou v době 22.4.2016 do doby sepsání výpovědi neprokázala“, a to ani v době po 31.3.2016, kdy na základě potvrzení lékařky, opět vystaveném na nesprávném formuláři, měl zdravotní stav žalobkyně odpovídat po dobu  cca 14 dnů stavu pracovní neschopnosti. Za tohoto stavu byla žalobkyně povinna nejpozději následující den poté, co jí byla dne 11.3.2016 doručena výzva žalované, nastoupit do práce, a jestliže tak neučinila a na pracoviště se bez řádné omluvy „dlouhodobě nedostavovala“, byly podle názoru soudu prvního stupně splněny podmínky pro udělení platné výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.   K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.8.2017 č.j. 30 Co 256/2017-137 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že první výpověď daná žalobkyni žalovanou dne 31.8.2015 je neplatná, neboť byla žalobkyni doručena v ochranné době, zatímco druhou výpověď doručenou žalobkyni dne 7.6.2016 odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně shledal platnou. Zdůraznil, že výpověď byla v souladu s ustanovením § 61 zák. práce projednána s odborovou organizací a „stanovení neomluvených absencí žalobkyně bylo provedeno postupem dle ust. § 348 odst. 3 zák. práce“, přičemž okolnost, že žalobkyně byla v době doručení výpovědi opět v pracovní neschopnosti, nezakládá její neplatnost, neboť v případě výpovědi pro porušení pracovní kázně „se neuplatní ustanovení § 53 zák. práce o zákazu výpovědi“. Vzhledem k tomu, že „v řízení bylo prokázáno, že žalovaná vyzvala žalobkyni k nástupu do zaměstnání výzvami ze dne 8.3.2016 a ze dne 4.4.2016“, je zřejmé, že „na základě těchto výzev byla žalobkyně povinna se do zaměstnání dostavit“. Lze sice považovat za omluvitelné, že tak „teoreticky“ nemohla učinit hned 11.3.2016 v 9.00 h, jak požadovala žalovaná (výzva jí byla doručena dne 11.3.2016 až po 9 hodině), byla však povinna nastoupit do zaměstnání v následujících pracovních dnech. Jestliže tak bez řádné omluvy neučinila, jde i podle judikatury dovolacího soudu o neomluvené zameškání práce, které představuje porušení pracovní kázně. I když soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „poněkud přecenil povinnost žalobkyně dokládat pracovní neschopnost či nezbytnost ošetřování člena domácnosti na předepsaných formulářích“, přesto učinil správný závěr, že žalobkyně „v průběhu řízení plně neunesla své důkazní břemeno“ ohledně prokázání skutečnosti, že v době od 9.3.2016 do 7.6.2016 byla na její straně omluvitelná překážka v práci ve smyslu ust. § 191 zák. práce. Žalobkyně „nedoložila, že po dobu cca 18 dnů (od 11.3.2016 do 31.3.2016) byla v pracovní neschopnosti“, „nelze ani uzavřít, že prokázala, že na její straně existovala důležitá osobní překážka v práci v období od cca poloviny dubna 2016 do 22.4.2016“, a rovněž „nedoložila, že v období od 22.4.2016 do 25.5.2016 ošetřovala jiného člena domácnosti (matku)“. Za tohoto stavu tedy „byly splněny veškeré podmínky pro to, aby dala žalovaná žalobkyni výpověď z důvodů neomluvených absencí v zaměstnání“, jestliže podle judikatury dovolacího soudu „již pětidenní neomluvená nepřítomnost zaměstnance na pracovišti zakládá zásadně důvod pro přísnější opatření ze strany zaměstnavatele, n