21 ICdo 95/2019 – Nejvyšší soud

MSPH 59 INS XY 159 ICm XY 21 ICdo 95/2019-164 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J V., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému AS ZIZLAVSKY v. o. s. se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká č. 36/5, IČO 28490738, jako insolvenčnímu správci dlužníka S. M. se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praze 2, Španělská č. 770/2, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 159 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. M. se sídlem XY vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 159 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto: Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. 12. 2016 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem S. M., je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka dopisem ze dne 25. 11. 2016 popřel jeho pohledávku na mzdu v uvedené výši a následně ho vyzval k podání této žaloby. Nesouhlasí s žalovaným, že pracovní smlouva, kterou dne 31. 5. 2016 uzavřel s dlužníkem, je od počátku neplatná, neboť dispoziční oprávnění dlužníka k uzavření pracovní smlouvy nebylo v době jejího uzavření nijak omezeno. Dlužník se v té době nacházel v období před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a vztahovala se na něj pouze omezení spojená se zahájením insolvenčního řízení. Na uzavření pracovní smlouvy se nevztahovalo ani omezení dlužníkova dispozičního oprávnění podle usnesení „ze dne 25. 4. 2015“ zveřejněné „na listu B-15“. Žalovaný namítal, že pracovní smlouva žalobce je od počátku neplatná, jelikož byla uzavřena v rozporu s předběžným opatřením insolvenčního soudu (usnesením ze dne 25. 4. 2016), jímž byla omezena dlužníkova dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. Poukázal, že žalobce poskytoval dlužníkovi služby poradce prostřednictvím své obchodní společnosti J., avšak po vydání uvedeného předběžného opatření insolvenční správce a věřitelský výbor neudělili dlužníkovi souhlas s vyplacením dlužných faktur společnosti J., a proto byla s žalobcem sjednána pracovní smlouva na pozici „Executive Director“ a zároveň sjednána výše mzdy žalobce 115 000 Kč. Žalovanému navíc není známo, že by žalobce pro dlužníka vykonal cokoli, čím by si zasloužil odměnu ve výši 243 758 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. 159 ICm XY (MSPH 59 INS XY) byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uloženo povinnost, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalovanému (k rukám jeho advokáta) 20 570 Kč a „českému státu“ na účet Městského soudu v Praze 985 Kč. Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zdržet se dispozice s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení podniku a dále povinnost předkládat insolvenčnímu správci k odsouhlasení veškeré faktury nad 50 000 Kč a v týdenním předstihu veškeré doklady k nákupu surovin pro výrobu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. 7. 2016 byla povolena reorganizace dlužníka, která na základě návrhu dlužníka ze dne 15. 7. 2016 byla usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. 7. 2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 přeměněna na konkurs, že žalobce (předseda dozorčí rady dlužníka), který v letech 2006 až 2010 dlužníkovi „poskytoval služby“ jako jeho zaměstnanec, následně na základě smlouvy o dílo prostřednictvím společnosti J., IČO XY, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, uzavřel s dlužníkem dne 31. 5. 2016 pracovní smlouvu, na základě které měl pro dlužníka od 1. 6. 2016 pracovat jako „Executive Director“ za měsíční mzdu 115 000 Kč, a že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 byla uzavřena poté, co na základě uvedeného předběžného opatření „nebylo možno získávat prostředky tímto způsobem“ (prostřednictvím smlouvy o dílo) a „čistá mzda byla nastavena tak, aby byla obdobná jako odměna společnosti J.“ Na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 byla uzavřena v rozporu s omezeními „danými ustanoveními insolvenčního zákona a jednak předběžným opatřením soudu“, a představuje tak „účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužnice za situace, kdy dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za spol. J.“ a kdy dlužník věděl, že není schopen vyplácet mzdu stávajícím zaměstnancům. Částku 243 758 Kč přitom nelze považovat s ohledem na ustanovení § 111 insolvenčního zákona za zanedbatelnou. Uzavřel proto, že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 je absolutně neplatná podle ustanovení § 76f odst. 1 o. s. ř., neboť jejím uzavřením byla porušena povinnost „uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření“; pracovní smlouva „vykazuje i formální nedostatky“, byla-li na straně zaměstnavatele podepsaná zástupcem J. V. („ať už tuto smlouvu podepsal Q. H. či nikoliv“) a je-li v ní sjednáno pracovní místo, jímž zaměstnavatel (dlužník) nedisponoval. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 159 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY) rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že určil, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem má pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 985 Kč (výrok III). Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, dospěl k závěru, že za situace, kdy v pracovní smlouvě ze dne 31. 5. 2016 byly sjednány všechny podstatné náležitosti podle ustanovení § 34 odst. zákoníku práce a byla uzavřena písemně, se „tedy jedná o smlouvu platnou“. Za zaměstnavatele pracovní smlouvu podepsal Q. H., místopředseda představenstva dlužníka oprávněný samostatně za dlužníka jednat; je jen „zřejmou nesprávností“, je-li v záhlaví smlouvy jako jednající osoba uveden žalobce. K jejímu uzavření nebyl nutný souhlas věřitelského výboru, neboť v době jejího uzavření „úpadek dlužníka reorganizací řešen nebyl“ (§ 330 odst. 2 insolvenčního zákona). Uzavřením pracovní smlouvy nebyly dlužníkem porušeny povinnosti či omezení uložené předběžným opatřením, neboť insolvenční soud „formuloval jeho výrok způsobem, z něhož nelze dovodit zákaz uzavírání pracovních smluv“; „uzavírání pracovní smlouvy nelze podřadit pod dispozici s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení podniku ani pod fakturaci částky přesahující 50 000 Kč“. Odvolací soud proto zohlednil, že neplatnost „právního úkonu“ nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost výlučně nezpůsobil sám (§ 19 odst. 3 zákoníku práce), a že následkem porušení ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona je „neúčinnost, nikoliv neplatnost úkonu“. Uzavřel proto, že závěr insolvenčního soudu o neplatnosti pracovní smlouvy není správný a že „vztah žalobce a dlužníka by i v případě neplatnosti pracovní smlouvy bylo nutno posoudit jako tzv. faktický pracovní poměr“ a „pohledávka žalobce má tak – jako pracovněprávní – pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti výroku I. Dovolatel má za to, že uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a dlužníkem „s úmyslem umožnit účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka za situace, kdy dlužníku nebyl dán souhlas insolvenčního správce popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za společnost J., naplňuje podstatu zdánlivého právního jednání“; mezi dlužníkem a žalobcem nevznikl pracovněprávní vztah, neboť mezi nimi „reálně neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti a nejednalo se o výkon závislé práce“. Pracovněprávní jednání tak bylo učiněno „naoko“ (simulovaně) se záměrem, aby tím bylo zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání). Dovolatel proto považuje pracovní smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a žalobcem za neplatnou, neboť úmyslem smluvních stran nebylo založení právního vztahu zaměstnance a zaměstnavatele ve smyslu výkonu závislé práce, ale pouze pokračování v jejich vzájemné spolupráci, při níž žalobce poskytoval dlužníkovi služby poradce prost