22 Cdo 1064/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1064/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1064/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1064.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhrady (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1026 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1064/2020-204 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. H., narozené XY, bytem v XY, a b) M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24, proti žalovaným 1) H. M., narozené XY, a 2) V. M., narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 232/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 8 Co 134/2019-164, 8 Co 135/2019-164, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 8 Co 134/2019-164, 8 Co 135/2019-164, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá. Odůvodnění: Žalobci se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně opravit rozhradu – opěrnou zeď – nacházející se na pozemcích ve vlastnictví žalovaných, a to par. č. XY, XY a XY. Předmětná zeď sousedí s pozemkem žalobkyně a) par. č. XY a pozemkem žalobce b) par. č. XY, vše v katastrálním území XY. Důvodem je, že zeď je v kritickém stavu a může ohrožovat majetek a život žalobců a osob pohybujících se na jejich pozemcích. Navíc pozemky žalovaných se nachází ve vyšší úrovni než pozemky žalobců. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že zeď není v jejich vlastnictví, ale je společná, tedy patří i žalobcům. Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 28 C 232/2015-133, ve znění usnesení ze dne 31. 1. 2019, č. j. 28 C 232/2015-137, a opravného usnesení ze dne 31. 5. 2019, č. j. 28 C 232/2015-152, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a znalečném. Podle soudu prvního stupně předmětná zeď nekopíruje přesně hranici pozemků účastníků řízení. Ačkoliv byla zeď postavena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů („OZO“), v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a to konkrétně § 3054 o. z., se na její právní režim aplikuje platný občanský zákoník (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3706/2015). Žalobci se však nemohou domáhat opravy zdi (rozhrady), ani pokud by bylo prokázáno, že je ve výlučném vlastnictví žalovaných. Ustanovení § 1026 o. z., věty první, na věc nedopadá, neboť se týká jen opravy zdi za účelem zamezení imisí; o to v dané věci nejde. Nejsou splněny ani podmínky pro aplikaci § 2903 odst. 2 o. z., neboť ohrožení žalobců není bezprostřední. Žádné zákonné ustanovení tak nezakládá právo žalobců žádat po žalovaných opravu rozhrady. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 8 Co 134/2019-164, 8 Co 135/2019-164, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně opravit zeď „tak, aby se již nenakláněla, neodpadávaly z ní stavební prvky jako kameny, cihly, neposouvala se a tím neohrožovala majetek a život žalobců a osob pohybujících se na pozemku p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, a to do 30. 6. 2020.” Výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ačkoliv byla zeď postavena v roce 1945, za účinnosti OZO, žalobci se domáhají úpravy práv a povinností vzniklých za účinnosti platného občanského zákoníku; proto vzájemná práva a povinnosti účastníků posoudil podle tohoto zákona. Soud konstatoval, že zeď tvoří rozhradu mezi sousedními pozemky, přičemž žalovaní jsou jejími výlučnými vlastníky. Na právní režim zdi aplikoval § 1026 o. z., na základě kterého se žalobci mohou domáhat její opravy. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by se žalobci mohli domáhat opravy zdi pouze tehdy, pokud by jim hrozila škoda „skrze otvor”. Vlastník rozhrady (v tomto případě žalovaní) má povinnost provést její údržbu tehdy, pokud může sousedovi způsobit škodu; o nebezpečí vzniku škody přitom v této věci jde. Proti rozsudku podávají žalovaní („dovolatelé”) dovolání, které opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení 1) otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a 2) otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, příp. při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolatelé souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že § 858 OZO, resp. § 1026 o. z., na věc nedopadá. Odkazují na judikaturu k § 858 OZO a k tomu dodávají, že odvolací soud se nezabýval teleologickým výkladem uvedených ustanovení. Smyslem věty první jak § 858 OZO, tak § 1026 o. z., je podle nich ochrana „dělicí” funkce rozhrady. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikace § 1026 o. z.; ten nelze v této věci aplikovat, protože se nejedná o škodu hrozící „skrze otvor”. V další části dovolání namítají, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3706/2015. Soud podle dovolatelů dovodil výlučné vlastnictví žalovaných bez uvedení toho, kdo zeď postavil a jaký byl vlastnický režim v době výstavby zdi. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou tak v hrubém rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě se aplikuje vyvratitelná právní domněnka uvedená v § 854 OZO, resp. § 1026 o. z. Ve třetí části dovolání poukazují na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval přechodná ustanovení o. z.; mají za to, že soud měl v této věci postupovat podle OZO; odvolací soud navíc nepřípustně rozšířil aplikační prostor § 1026 o. z., a to na případ, na který v souladu s historickým a teleologickým výkladem dopadat nemá. Tato otázka hmotného práva, tedy jakým právním předpisem se řídí povinnost vlastníka rozhrady k její opravě, postavené za účinnosti OZO, nebyla podle dovolatelů doposud komplexně vyřešena (v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3706/2015, a sp. zn. 22 Cdo 892/2016, jsou řešeny pouze dílčí aspekty problematiky). Odvolací soud se navíc s touto judikaturou nevypořádal a vlastnický režim posuzoval podle platného zákoníku. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní současně podávají návrh na odklad vykonatelnosti výroku I. napadeného rozsudku. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že napadený rozsudek je věcně správný; zeď je ve vlastnictví žalovaných a nachází se toliko na jejich pozemcích. Pro vlastnictví žalovaných svědčí nejen zásada superficies solo cedit, ale i zápis v katastru nemovitostí a vůle žalovaných (stejně jako jejich právních předchůdců) zeď užívat a udržovat ji (a v případě právních předchůdců i převádět ji za úplatu). Navrhují, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (konkrétní důvod přípustnosti dovolání viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Pro právní posouzení věci je zásadní skutkové zjištění, zda zeď stojí výlučně na pozemku žalovaných, nebo zda leží i na pozemku žalobců. Odvolací soud uvedl, že „se jedná o rozhradu, když nepovažuje za podstatné, že v určitých partiích rozhrada stojí na pozemku žalovaných“; také soud prvního stupně konstatoval, že zeď se nachází na hranici mezi pozemky účastníků, i když je přesně nekopíruje a překračuje ji. Stojí-li zeď na pozemku žalovaných „v určitých partiích“, pak zřejmě v jiných partiích stojí na pozemku žalobců. Je tedy třeba vyjít z toho, že zeď stojí na pozemcích obou stran, nejen na pozemku žalovaných. Ve vyjádření k dovolání žalobci uvádějí, že zeď stojí na pozemku žalovaných a jen několika centimetry je v geometrickém plánu „zakreslena jako zasahující na pozemek žalobců“ s tím, že se jedná o odchylku při měření; protože odvolací soud o takové zjištění závěr o vla