22 Cdo 1313/2016 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1313/2016 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Společenství vlastníků jednotek, Michle, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 521/62, IČO: 26494418, b) P. R., c) Z. Š., d) A. R., e) D. Č., f) Společenství vlastníků domu Jihlavská 525, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 525/68, IČO: 26457679, g) Z. B., h) Společenství vlastníků jednotek pro dům, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 829/72, IČO: 26487390, i) Ing. F. K., j) Společenství vlastníků jednotek Michle, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1226/7, IČO: 26486741, k) A. S., l) Společenství vlastníků jednotek „bytového domu“ v ulici Bítovská, Praha 4, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1221/30, IČO: 26470705, m) Ing. J. B., n) J. S., o) Z. V., p) Společenství vlastníků jednotek Bítovská, se sídlem v Praze, Bítovská 1228/11, IČO: 26472198, q) Ing. Z. V., r) Ing. D. K., s) Společenství pro dům Bítovská, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1227/9, IČO: 27604365, t) Ing. J. M., u) Ing. P. M., v) Bytového družstva „Pod Dálnicí 1282“, se sídlem v Praze 4, Pod Dálnicí 1282/1, IČO: 26710005, w) Společenství vlastníků jednotek v domě v Praze 4 – Michli, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 828/70, IČO: 26714272, x) L. N., všech zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská 895/6, o zdržení se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 251/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č j. 13 C 251/2006-147, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci – ulice 5. května v Praze 4 v úseku mezi ulicí V. a M. tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A L Aeq, T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů v katastrálním území M., v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 hodin do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) od 6 do 22 hodin. Ve výroku II. soud prvního stupně žalovanému nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlivem provozu na pozemní komunikaci – ulici 5. května v Praze 4, kterou vlastní žalovaný, přesahují naměřené hodnoty hluku hygienické normy a dochází k obtěžování žalobců. Tuto skutečnost ostatně ani žalovaný v řízení nezpochybnil a byla prokázána znaleckými posudky předloženými jak žalobci, tak i žalovaným. Soud prvního stupně dodal, že žalobci nepřekročili svým návrhem meze ochrany podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku, pokud navrhli, aby byl žalovaný povinen se zdržet rušení hlukem tak, aby nepřesáhly hodnoty stanovené hygienickými předpisy. Současně konstatoval, že žalobci jsou – pokud jde o obtěžování hlukem – v horší situaci než v jiných lokalitách, neboť ulice 5. května představuje páteřní komunikaci s vysokou dopravní zátěží, což je ovšem „dědictvím totalitního režimu“. Žalovaný je sice vlastníkem komunikace, nikoliv však jejím provozovatelem, neboť mu nepříslušní provoz regulovat, omezovat či zakazovat. Komunikace je určena k obecnému užívání motorovými vozidly předem neurčeného okruhu uživatelů s kolísající intenzitou provozu, kterou nelze dopředu odhadnout. Podle názoru soudu prvního stupně tak nelze bez dalšího uložit žalovanému povinnost, které se žalobci domáhají. Zohlednil přitom, že žalovaný se nechová pasivně k hlučnosti provozu na komunikaci, když připravuje řešení spočívající v odvedení současného hustého provozu vybudováním tzv. pražského okruhu, které je však časově, technicky a ekonomicky náročné. Žalobcům proto nezbývá nic jiného, že obtěžování hlukem strpět. Požadavek žalobců označil soud prvního stupně za „nereálný“. Poukázal na to, že si lze jen stěží představit, jak by probíhal výkon takového rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena žalobci navrhovaná povinnost, případně jak by se zjišťovaly podmínky pro jeho případné nařízení. Nelze přitom pominout, že jakákoliv opatření ke snížení hlučnosti z provozu komunikace budou vyžadovat rozhodnutí orgánů státní správy, přičemž žalovaný ve vztahu k této komunikaci není nadán rozhodovacími pravomocemi. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci požadované rozhodnutí je nevykonatelné v době předpokládané v § 160 občanského soudního řádu. Podle jeho názoru se žalovaný nemůže chovat jinak než doposud. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že lhůtu pro splnění uložené povinnosti stanovil v délce jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 27. 11. 2007, č. j. ÚPL/5960/80819/07. Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že uvedeným důkazem nebyla nijak zpochybněna správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně z hlediska posouzení, zda jsou v dané lokalitě překračovány zákonem stanovené limity imisí hluku a že se jedná o stav dlouhodobý, setrvalý a výrazně se neměnící, a to ani po přijetí shora uvedených organizačních opatření. V rámci odvolacího přezkumu se dále zabýval výlučně námitkami žalovaného, které se týkaly především postupu soudu prvního stupně při dokazování a jeho závěrů o věcné legitimaci účastníků. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že právnické osoby – žalobci označení jako „Společenství vlastníků“ – jsou aktivně věcně legitimovány. Ohledně pasivní legitimace žalovaného dovodil, že vyplývá ze skutečnosti, že je vlastníkem komunikace, která je zdrojem hluku. Dále konstatoval, že jako vlastník staveb a pozemků k nim přiléhajících, které odpovídají definici obsažené v § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., se může domáhat na vlastníku komunikace nejen náhrady případných škod vzniklých v důsledku porušení zákonné povinnosti uložené zmíněným zákonem, nýbrž současně i ochrany podle § 127 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že i když se jedná o páteřní komunikaci celého dopravního systému hlavního města Prahy, nezbavují tyto okolnosti jejího vlastníka odpovědnosti vykonávat své vlastnické právo tak, aby neohrožoval výkon vlastnického práva svého souseda, zejména když mu to ukládá i norma veřejného práva – zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Je zřejmé, že to nejsou jen žalobci sami, kdo je hlukem pocházejícím z provozu na předmětné komunikace obtěžován. Na základě toho však na nich nelze spravedlivě požadovat, aby nadále obtěžování hlukem pasivně snášeli. Odvolací soud odmítl závěr, že žalovaný se k řešení předmětného problému nechová zcela pasivně, když připravuje řešení, jež však zřejmě nelze očekávat v horizontu blízké budoucnosti, a že do té doby jsou žalobci povinni obtěžování hlukem strpět. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které dovolací soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273, výrokem I. zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud neshledal žádná pochybení v právním posouzení věci. Přisvědčil odvolacímu soudu v tom, že žalobci jsou jednáním žalovaných obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům. Závěry odvolacího soudu považoval za srozumitelné, skutkově podložené a neshledal je zjevně nepřiměřenými. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem o aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby. Z věcného hlediska nepřisvědčil námitce dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k implementaci příslušných směrnic Evropské unie ohledně strategie boje proti nadměrné hlukové zátěži. Uvedl, že předmětem řízení není ochrana před hlukem ve smyslu veřejnoprávním, tedy i ve smyslu uvedených směrnic, nýbrž ve smyslu občanskoprávním. Dovolací soud vyšel z toho, že ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 občanského zákoníku představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované správními normami. Pokud obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, zpravidla překračuje i míru přiměřenou poměrům. Nemusí však tomu být naopak. Dovolací soud konstatoval, že byla-li podána občanskoprávní žaloba na ochranu před hl