22 Cdo 1687/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1687/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1687/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1687.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Držba Dotčené předpisy:§ 129 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 obč. zák. § 1 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1687/2024-144 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. G. a b) S. G., zastoupených Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze, Kováků 554/24, proti žalovanému statutárnímu městu T., zastoupenému JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 307/24, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 237/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 12 Co 201/2023-118, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 12 Co 201/2023-118, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se domáhali určení svého vlastnického práva k pozemku p. č. XY, oddělenému od pozemku p. č. XY v katastrálním území XY geometrickým plánem zhotovitele gea-geo s.r.o. č. 5887-252/2022 (dále též „předmětný pozemek“). Tvrdili, že v roce 1999 koupili od žalovaného pozemky, které tvořily areál bývalého městského koupaliště, a spolu s těmito pozemky užívali už od jejich koupě pod společným oplocením také sporný pozemek o výměře 69 m2, vlastnické právo proto vydrželi. 2. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2023, č. j. 20 C 237/2022-77, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 1.11. 1999 uzavřené s žalovaným nabyli (s účinky vkladu ke dni 4. 11. 1999) vlastnické právo k pozemkům p. č. XY, vše v katastrálním území XY. Spolu s těmito pozemky se ujali též držby předmětného pozemku, který byl částí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a v době převodu byl stejně jako převáděné pozemky součástí oploceného areálu. Soud prvního stupně neshledal dobrou víru žalobců ve vztahu ke všem okolnostem, neboť skutečnost, že nad předmětným pozemkem je umístěna mostní konstrukce dálničního přivaděče, což žalobci pro skladování dřeva využívali, měla při běžné opatrnosti vést žalobce k zájmu o zjištění skutečných hranic. 4. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 12 Co 201/2023-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud poukázal na to, že nad celým sporným pozemkem se nachází část silniční komunikace první třídy, pozemek tak tvoří silniční pozemek ve smyslu § 11 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Součástí silniční komunikace jsou i veškeré mostní objekty a nadjezdy, proto je silničním pozemkem i takový pozemek, na němž se nachází mostní konstrukce s vozovkou, a to v rozsahu zákonem definované vnější hranice tělesa pozemní komunikace. Předmětný pozemek zcela leží ve svislém průmětu mostní konstrukce, součástí pozemku je přitom v rozsahu, v němž tvoří ovladatelnou část vnějšího světa mající povahu samostatného předmětu, i prostor nad jeho povrchem. Byť samotná pozemní komunikace součástí silničního pozemku není, vychází zákon z jejího veřejného užívání. Totožný režim pak dopadá i na silniční pozemek, je proto vyloučeno, aby takový pozemek užíval jediný držitel, a nejde tak o způsobilý předmět vydržení. Nezabýval se proto dalšími podmínkami vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) ani podmínkami případného mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 6. Za právní otázku, kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil a která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla „přinejmenším za obdobných okolností“ řešena, považují otázku, zda je pozemek, nad nímž se nachází mostní objekt, po němž je vedena silnice ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, způsobilým předmětem držby a vydržení. Sporný pozemek za silniční pozemek nepovažují, mají však za to, že způsobilým předmětem držby a vydržení je rovněž silniční pozemek. Zákon o pozemních komunikacích neupravuje držbu ani vlastnické právo k silničnímu pozemku, z držby (ani oprávněné) není vyloučen žádný subjekt či předmět ani v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Vlastnictví silničních pozemků omezeno není, silnice I. třídy součástí pozemku není. Pod mosty, na nichž je vedena pozemní komunikace, se běžně pozemky ve vlastnictví fyzických osob a soukromým právnických osob nacházejí. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/98 a uvádějí, že pokud lze pozemky pod pozemní komunikací fakticky ovládat a držet (jak tomu je v dané věci), jejich vydržení nic nebrání. Předmětný pozemek veřejnost neužívá a nikdy neužívala, byl připlocen již před výstavbou mostu. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že je na svůj právní názor vůbec neupozornil, a zatížil tak řízení vadou. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky, zda je pozemek, nad kterým je umístěna pozemní komunikace, způsobilým předmětem vydržení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 11. Podle § 1 odst. 1 věty druhé o. z. je uplatňování práva soukromého nezávislé na uplatňování práva veřejného. 12. K nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, dovolací soud proto podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval při posouzení předpokladů pro vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 13. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). 14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) vysvětlil, že „nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Držitel musí „s věcí nakládat jako s vlastní“, tedy chovat se k ní tak, jako by byl jejím vlastníkem, a přitom nesmí opírat své právo o právo jiné osoby (tedy nesmí vycházet z toho, že je nájemcem, uživatelem či poživatelem pozemku). Obecné užívání pozemku jako místní komunikace tedy držbu způsobilou k vydržení nezakládá. Uvedl také, že „to samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatno