22 Cdo 1754/2023 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1754/2023-380 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. B., b) M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klausova 2541/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalující M. Š., zastoupené Mgr. Ondřejem Kneblem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalovaným 1) Gastro Group Kolkovna s.r.o., IČO 24670332, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 44/2, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, 2) P. H., 3) L. A. H., žalované 2) a 3) jsou zastoupeny Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o stanovení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 190/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se domáhají uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v noci mezi 22:00 hodinou až 06:00 hodinou ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 22 C 190/2017-200, žalobu na uložení shora specifikované povinnosti zamítl (výrok I a II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III a IV) a o vrácení zálohy zaplacené žalobci na vypracování znaleckého posudku (výrok V). 3. Městský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY ", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v noci mezi 22:00 hodinou až 06:00 hodinou ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II a III). 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že hluk z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY ", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, přesahuje v noci mezi 22:00 hodinou až 6:00 hodinou ve vnitřním prostoru nemovitosti jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, maximální hladinu hluku z reprodukované hudby stanovenou příslušnými veřejnoprávními předpisy pro vnitřní prostory v nočních hodinách (odkázal přitom na § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 11 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů). Tyto skutečnosti vzal za prokázané především na základě akustické studie ze dne 16. 4. 2014 provedené J. K., protokolu o zkoušce ze dne 6. 6. 2017 provedené J. K. a protokolu o zkoušce ze dne 14. 10. 2022 provedené rovněž J. K. Ze všech těchto měření podle odvolacího soudu vyplynulo, že jsou překračovány limity stanovené veřejným právem pro hladinou zvuku ve vnitřním prostoru z reprodukované hudby v nočních hodinách. Přihlédl rovněž ke svědecké výpovědi J. K. a J. V., vlastníka bytu nacházejícího se v sousední nemovitosti. 5. Uzavřel, že hluk pocházející z provozovny představuje relevantní imisi ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a ruší žalobce ve výkonu jejich vlastnického práva. Proto žalobě vyhověl a žalovaným [žalovanému 1) jakožto přímému rušiteli a žalovaným 2) a 3) jako vlastníkům nemovitosti, ve které se provozovna nachází] uložil povinnost zdržet se tohoto rušení. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání samostatně žalovaný 1) a společně žalované 2) a 3). II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Žalovaný 1) opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a namítá v něm nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který založil závěr o překročení hygienických limitů hluku na měřeních provedených v letech 2014, 2017 a 2022 J. K. Tato měření vznikla na základě objednávky žalobců. V této souvislost odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že „posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., tedy podle zásady volného hodnocení důkazů.“ V projednávané věci však nebyla hladina hluku stanovena na základě znaleckého posudku nebo odborného vyjádření [podle názoru žalovaného 1) nelze považovat měření provedené J. K. ani za odborné vyjádření, neboť se nejedná o orgán veřejné moci ve smyslu § 127 o. s. ř.]. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. Rovněž žalované 2) a 3) ve svém dovolání odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015. Taktéž namítají, že měření provedené J. K. nelze považovat ani za odborné vyjádření ve smyslu § 127 o. s. ř. Tudíž nebyla-li hladina hluku zjištěna znaleckým posudkem či na základě odborného vyjádření, postupoval odvolacího soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Dále namítají, že i pokud by bylo na základě tohoto měření zjištěno překročení hygienických limitů, jedná se o ojedinělou situaci a nelze dovodit, že by šlo o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům. Při posuzování obtěžování imisemi hlukem je nutné rovněž zohlednit, jaká je v dané lokalitě míra imisí s přihlédnutím k jiným, obdobným lokalitám. 10. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) předně uvádí, že námitky, jež se týkají skutkových zjištění (a které jsou obsahem dovolání), nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Dovolatel je totiž oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále namítají, že soud zjistil v poměrech posuzované věci dostatečně skutkový stav, a to i na základě měření provedeného J. K. Pokud na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 12. K dovolání žalovaných 2) a 3) poznamenávají, že tímto dovoláním jsou rovněž napadeny především skutková zjištění odvolacího soudu (týkající se úrovně hladiny hluku). Takové zjištění je pravidelně založeno na volném hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Správnost volného hodnocení důkazních prostředků však nezakládá dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto ani námitky žalovaných 2) a 3) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají. 13. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) i žalovaných 2) a 3) odmítl, případně, shledá-li je přípustným, zamítl. 14. Vedlejší účastnice na straně žalující se k dovolání žalovaných nevyjádřila. 15. Žalované 2) a 3) se ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) ztotožňují s tímto dovoláním. III. Přípustnost dovolání 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené