22 Cdo 1848/2013 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1848/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 4. 2014 Spisová značka:22 Cdo 1848/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1848.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 109 obč. zák. ve znění do 31.12.2012 § 112 obč. zák. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1848/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. Z., zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti žalovanému nezl. M. P., zastoupenému zákonným zástupcem – otcem M. P., o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012, č. j. 8 Co 648/2009-211, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 13 C 78/2008-75, v řízení vedeném původně proti žalovanému 1) B. Z. a žalovanému 2) nezletilému M. P. rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 13 C 78/2008-75, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost umožnit žalobkyni výkon práva věcného břemene zřízeného darovací smlouvou ze dne 13. 5. 1987, váznoucího na nemovitostech zapsaných na LV č. 627 pro obec N. a katastrální území N. (správně D.) u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, a to na budově – rodinný dům na pozemku parc. č. st. 711 a pozemcích parc. č. st. 711, parc. č. 296/6 a parc. č. 296/9, spočívajícího v právu nedílného doživotního bezplatného práva užívání bytu sestávajícího z bytové jednotky v přízemí o jedné kuchyni a třech pokojích, koupelny, společného WC v mezipatře budovy, z užívání garáže, společného sklepu a ze společného užívání dvora, vedlejší stavby, obou zahrad s braním užitku ovoce a zeleniny, v umožnění volného přístupu a odchodu ke všem vyhrazeným místnostem a prostorám, jejich užívání a spoluužívání a v umožnění přijímat v kteroukoliv denní i noční hodinu návštěvy příbuzných a známých. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zdržet se veškerého jednání, kterým je bráněno žalobkyni ve výkonu práva věcného břemene zřízeného výše uvedenou darovací smlouvou, a to zejména bránění ve vstupu do předmětných nemovitostí, omezování a bránění vstupu do jednotlivých místností a částí nemovitostí dotčených sjednaným právem věcného břemene. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 151n a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) Zjistil, že věcné břemeno, jehož výkonu se žalobkyně domáhá, bylo zřízeno jako osobní věcné břemeno vážící se k osobě žalobkyně, a dosud nezaniklo. Soud se zabýval i námitkou promlčení věcného břemene a uzavřel, že k jeho promlčení podle § 109 obč. zák. nedošlo v důsledku aktivního vystupování žalobkyně, která se prokazatelně několikrát v průběhu roku 1999 snažila domoci svého oprávnění. Tím byl přerušen běhu desetileté promlčecí doby a začala běžet doba nová. Žalobkyně pak žalobu podala včas dne 17. 3. 2008, to je před uplynutím desetileté promlčecí doby. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného původního žalovaného 1) B. Z. rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 8 Co 648/209-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. (V průběhu odvolacího řízení odvolatel zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo žalovaného 1) se žalovaným 2) nezl. M. P.). Odvolací soud dovodil, že z § 109 obč. zák. vyplývá, že promlčecí doba u práva odpovídajícího věcnému břemeni počíná běžet od doby, kdy právo bylo vykonáno naposled. Spočívá-li věcné břemeno v právu určitým způsobem se chovat, jak tomu bylo v projednávané věci, začíná běh promlčecí doby dnem, kdy se oprávněný choval tímto způsobem naposledy. Není při tom rozhodující, zda k tomu, že právo nebylo vykonáváno, došlo z objektivních či subjektivních důvodů. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně věcné břemeno užívání předmětných nemovitostí vykonávala do poloviny roku 1997. Žalobu o výkon tohoto práva podala 17. 3. 2008, tedy po více než 10 letech. Uvedené právo je tedy promlčeno. Závěr soudu prvního stupně, že v průběhu roku 1999, kdy se žalobkyně domáhala svého práva po B. Z. a který jí v jeho výkonu opakovaně bránil a za toto jednání byl uznán vinným ze spáchání přestupku a v důsledku toho došlo k přerušení běhu promlčecí doby, nepovažoval odvolací soud za správný, neboť pro posouzení promlčení je rozhodný poslední faktický výkon práva. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opakuje právní názor soudu prvního stupně a tvrdí, že nelze považovat právo promlčené za situace, kdy se domáhala umožnění výkonu práva a bylo jí v něm i násilně bráněno. V životě může nastat situace, kdy i po dlouhou dobu nelze z objektivních důvodů právo vykonávat; pak nelze připustit, že by zaniklo uplynutím vydržecí doby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto dovolací soud postupoval při posouzení sporné věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku („obč. zák.“). Podstata věci je v tomto: Žalobkyni svědčilo věcné břemeno, které přestala vykonávat; v průběhu promlčecí lhůty se vůči povinnému mimosoudně domáhala, aby jí výkon práva umožnil, ten však výkonu bránil a byl v této souvislosti dokonce uznán vinným ze spáchání přestupku. Spor je o to, zda – jak tvrdí bez odkazu na zákonné ustanovení dovolatel i soud prvního stupně - mimosoudním uplatněním nároku osoby oprávněné z věcného břemene vůči osobě povinné došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty. Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno (§ 109 obč. zák.). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 obč. zák.). O přerušení běhu promlčecí lhůty jde v případech uvedených v § 110 obč. zák. (srov. např. Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl první. s. 259 a násl.), který stanoví: „Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty“ (odst. 1). „Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§