22 Cdo 2503/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2503/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2503/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2503.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1042 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2503/2024-544 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Thornhill, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Malé náměstí 144/1, IČO: 28174593, zastoupené Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, 2) městské části Praha XY, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 349/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-509, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-509, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 2378/2016-311, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2015, č. j. 21 C 349/2011-160, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 6. 1. 2016, č. j. 13 Co 377/2015-196. 2. V dalším řízení soud prvního stupně věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 21 C 349/2011-465, uložil žalovaným povinnost zdržet se užívání části parcely č. XY v k. ú. XY, která je označena jako díl „XY“ o výměře 79,4 m2 v určení výměr pozemku č. XY v k. ú. XY, vypracovaném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Nikolajem Marčevem pod č. 7/2014 (výrok I) – (dále jen „daná část předmětného pozemku“), jež je součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že B. D. byla vlastnicí pozemku č. XY se stavbou č. p. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) od roku 1939. V roce 1961 odbor výstavby Obvodního národního výboru pro Prahu XY vydal povolení na stavební úpravy předmětného pozemku spočívající mimo jiné v odbourání přístavku v přízemí stavby č. p. XY. V tomtéž roce byla výměrem hospodářského odboru Obvodního národního výboru pro Prahu XY na stavbu č. p. XY zavedena národní správa a národním správcem byl ustanoven Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze XY. B. D. nebyla o žádném z těchto úkonů vyrozuměna. Rozhodnutím odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 2. 1999 byla ulice XY nově zařazena do sítě místních komunikací III. třídy s odůvodněním, že jde o veřejně přístupnou pozemní komunikaci, která slouží převážně místní dopravě na území obce. Právní nástupce B. D. pan J. F. následně nabyl předmětný pozemek zpět v restituci. 4. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že za situace, kdy B. D. nemohla nijak zasáhnout proti využívání dané části předmětného pozemku jako součásti vozovky vedoucí z ulice XY do ulice XY, nemůže skutečnost, že se takovému užívání nijak nebránila, vést k závěru, že trpěla její užívání neomezeným počtem osob. Nelze proto dovozovat ani její konkludentní souhlas s veřejným užíváním dané části předmětného pozemku, pročež nelze činit závěr, že by tato sloužila obecnému užívání jako „komunikační spojení z ulice XY do ulice XY“. Uzavřel, že daná část předmětného pozemku není ze strany žalovaných považována za veřejné prostranství po právu, a tedy je do vlastnického práva žalobkyně zasahováno bez jakéhokoli oprávnění. 5. K odvolání žalovaného 1) odvolací soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-509, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 6. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že daná část předmětného pozemku je podle rozhodnutí odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 2. 1999, č. j. MHMP – 14 690/1998/DOP-R5/Fi-Sá, místní komunikací III. třídy a podle stanoviska oddělení dopravy odboru péče o veřejný prostor městské části Praha 1 ze dne 19. 3. 2021, č. j. PMČP1 332069/2020/ODOP/131/Pi, veřejným prostranstvím. Uvedl, že vlastníkem místní komunikace, coby samostatné věci v právním smyslu, je žalovaný 1) a vlastníkem pozemku, na němž se komunikace nachází, je žalobkyně. Vzhledem k tomu, že pozemní komunikace je veřejným prostranstvím, dovodil, že i daná část předmětného pozemku je veřejným prostranstvím. Úprava pozemních komunikací je pak lex specialis ve vztahu k úpravě veřejných prostranství. Uzavřel, že „omezení vlastnického práva žalobkyně tak nevyplývá z kategorizace pozemku jakožto veřejného prostranství, ale právě ze skutečnosti, že je na něm umístěna stavba coby samostatná věc". 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost shledala v otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zaprvé odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o zásadách nemo turpitudinem suam allegare potest a ius ex iniuria non oritur, např. na usnesení sp. zn. 33 Cdo 1243/2022, které podle tvrzení dovolatelky odvolací soud nerespektoval. Uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že daná část předmětného pozemku na XY ulici vznikla protiprávní demolicí budovy ve vlastnictví B. D. Dovolávala se mimo jiné toho, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 2. 1999 se nevztahuje na danou část předmětného pozemku, neboť na jejím právním stavu se demolicí části budovy nic nezměnilo (tato skutečnost nebyla promítnuta do katastru nemovitostí), a že toto rozhodnutí bylo doručeno toliko Technické správě komunikací a není na něm vyznačena doložka právní moci. Pokud by danému rozhodnutí měly být přiznány jakékoli právní důsledky, došlo by k porušení zásady ius ex iniuria non oritur, neboť z původního bezpráví by vznikl právem aprobovaný stav. Zadruhé odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o právním režimu veřejných prostranství citovanou v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 2378/2016-311, týkající se souhlasu vlastníka jako předpokladu vzniku veřejného prostranství. Odvolací soud se podle žalobkyně podmínkou souhlasu vůbec nezabýval. Zatřetí, odkázala také na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2873/2010) o právním režimu místních komunikací. Uvedla, že i ke vzniku pozemní komunikace jako samostatné stavby je vyžadován souhlas vlastníka pozemku, přičemž žalovaní v tomto řízení ani netvrdili, že by kamenná dlažba umístěná do štěrkového podkladu, která tvoří povrch dané části předmětného pozemku, byla z právního hlediska samostatnou věcí. V tomto případě by se však jednalo o stavbu na cizím pozemku. Považovala za absurdní, že by původní žalobce J. F. nabyl v restituci část zemského povrchu, který se nachází pod místní komunikací. A konečně namítala porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud v průběhu řízení neprovedl žádný důkaz a jeho rozhodnutí neobsahuje prakticky žádné hodnocení důkazů. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09, povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nepovažovala za přípustné, aby se odvolací soud nevypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání nebyla řádně vymezena přípustnost dovolání, neboť žalobkyně nespecifikovala, v čem došlo k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále – mimo jiné v souvislosti s posouzením komunikace jako samostatné stavby – odkázal na § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. 9. Žalobkyně v replice setrvala na své argumentaci uvedené v dovolání. 10. Žalovaný 2) se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. 11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu