22 Cdo 2521/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2521/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2521/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2521.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Zabrání věci Dotčené předpisy:§ 42 předpisu č. 141/1961 Sb. ve znění od 18.03.2017 § 101 odst. 2 písm. e) předpisu č. 40/2009 Sb. ve znění od 01.02.2019 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2521/2024-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně HK CEDR Trading s. r. o., IČO 61061697, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2824/228, zastoupené Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 124/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 30 Co 147/2024-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 30 Co 147/2024-143, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 24 C 124/2023-128, zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem nemovitosti zapsané na LV č. 20789 pro k. ú. Stodůlky, obec Praha, jednotky č. 2722/77 – byt, s podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti 11101/1627256, vymezeno v budově Stodůlky, č. p. 2722, bytový dům na LV č. 10783, na parc. č. 2131/180, na LV č. 10783, parc. č. 2131/180, zastavěná plocha a nádvoří, je žalobkyně“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 30 Co 147/2024-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na řešení otázky [dle přesvědčení žalobkyně v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešené a v dovolání vyjádřené způsobem, jenž vzhledem ke znění § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) stojí na samé hranici projednatelnosti podaného dovolání], podle které výrok usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2021, č. j. 16 T 1/2014-3617 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 6 To 2/2022-3627), nemůže být pro žalobkyni závazný, jelikož nebyla účastnicí uvedeného trestního řízení. Žalobkyně předně namítá, že nebyla řádně poučena o procesních právech zúčastněné osoby ve smyslu § 42 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, (dále jen „trestní řád“) a jako se zúčastněnou osobou s ní v řízení ani jednáno nebylo, čímž došlo k „zásadnímu porušení jejích základních práv“. Odvolací soud se tak odchýlil od judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora (na konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkazuje) a od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20, který se zabýval výkladem a aplikací § 42 trestního řádu, pokud uzavřel, že zásah do vlastnického práva žalobkyně byl učiněn po právu. 4. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, jelikož jí neprodleným výkonem hrozí závažná újma. 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Žalobkyně prostřednictvím odkazů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora (CREDIT EUROPE LEASING INF S.A. vs. RUMUNSKO, FORMINSTER ENTERPRISES LIMITED vs. ČR) a Ústavního soudu namítá nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, který žalobkyně spatřuje v porušení § 42 zákona č. 141/161 Sb., trestní řád, a z něhož dovozuje nezákonnost ochranného opatření zabrání věci (bytové jednotky) ve smyslu § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen „trestní zákoník“) a to na základě výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2021, č. j. 16 T 1/2014-3617, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 6 To 2/2022-3627. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně žádá civilní soud o přezkoumání postupu trestního řízení, když i uvedená judikatura se zabývá procesním postavením osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 42 trestního řádu. Civilní soudy však nejsou oprávněny postup v trestním řízení přezkoumávat, a to ani vyústil-li tento postup ve vydání pravomocného soudního rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí nikdy nebylo pro svou údajnou nezákonnost zrušeno nebo změněno. Výše uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, což platí i o žalobkyní zmíněném nálezu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20, který se zabýval výkladem a aplikací § 42 trestního řádu, jakož i následky, které v důsledku porušení zmíněného procesního ustanovení dopadají na příslušné trestní řízení, nikoliv však řešením v dovolání zformulované právní otázky. 10. Podstata námitky tak spočívá ve zpochybnění správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, kterým bylo dovolatelce uloženo zabrání věci. V tomto případě však platí, že jde-li o posouzení zákonnosti postupu v trestním řízení, přísluší taková otázka k řešení orgánům činným v trestním řízení, nikoli civilním soudům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005). 11. Jelikož žalobkyní namítané judikatorní závěry Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora nejsou k řešené věci přiléhavé (zabývají se procesním postavením osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 42 trestního řádu, jež soud není v civilním řízení oprávněn přezkoumávat), odvolací soud se tak od uvedených závěrů nijak neodchýlil (ani nemohl). 12. Vlastnické právo žalobkyně k bytové jednotce tak zaniklo na základě pravomocného soudního rozhodnutí. 13. Zcela nad rámec shora uvedeného dovolací soud uvádí, že rozsudek soudu vydaný v trestním řízení, kterým bylo vysloveno zabrání věci, je nepochybně vkladovou listinou, a to samozřejmě tehdy, splňuje-li náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí [§ 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Takový rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští [srov. § 139 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Rozsudkem, proti němuž zákon nepřipouští odvolání, je rovněž rozsudek odvolacího soudu (odvolání lze podat jen proti rozsudku soudu prvního stupně – viz § 245 odst. 1 trestního řádu); rozsudek odvolacího soudu proto nabývá právní moci vyhlášením. 14. Právní moc rozsudku soudu vydaného v trestním řízení má nejen stránku formální, která vyjadřuje jeho zásadní – s výhradou využití mimořádných opravných prostředků a rozhodnutí o ústavní stížnosti – nezměnitelnost, ale rovněž stránku materiální; mater