22 Cdo 2814/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2814/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2020 Spisová značka:22 Cdo 2814/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2814.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1042 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2814/2020-770 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované obci Dlouhomilov, identifikační číslo osoby 00302490, se sídlem v Dlouhomilově 138, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Valová 2357/8, o odstranění závadného stavu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 97/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, č. j. 69 Co 222/2019-722, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Josefa Sedláčka. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit skládku odpadu z pozemku par. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, kterou nabyl kupní smlouvou ze dne 11. 3. 1988 do svého vlastnictví. Právní předchůdce žalované, Místní národní výbor Dlouhomilov, podle tvrzení žalobce provozoval na těchto pozemcích skládku odpadu, a to bez vědomí vlastníka – jak právní předchůdkyně žalobce, tak žalobce samotného. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; popírala, že by skládku provozovala, resp. že by věci na ní uložené byly v jejím vlastnictví. Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 14 C 97/2013-644, výrokem I uložil povinnost žalované odstranit z pozemku par. č. XY skládku, jejíž polohopis a výškopis je uveden v příloze znaleckého posudku, která je součástí rozsudku, dále výrokem II rozhodl o nákladech řízení a výrokem III o vrácení části zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem žalobci. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 69 Co 222/2019-722, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna odstranit z části pozemku par. č. XY skládku, a to konkrétně krycí vrstvu zeminy a samotné těleso skládky tvořené vrstvou odpadu (tedy nikoli již přirozeně vzniklé nánosy zeminy v podloží skládky), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku podává žalovaná („dovolatelka”) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud chybně aplikoval obecnou povinnost účastníka řízení prokazovat svá skutková tvrzení, jestliže přenesl důkazní břemeno ohledně původce odpadu ukládaného na pozemek žalobce na žalovanou. V důsledku nesprávné aplikace důkazního břemene pak odvolací soud uložil žalované povinnost reparovat následky jednání třetí osoby, za které žalovaná neodpovídá. Odvolací soud také nesprávně postupoval v rozhodování otázky původce odpadu jako osoby odpovědné za jeho ukládání, kdy podle ust. § 4 odst. 1. písm. x) zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů v platném znění, je sice za původce odpadu považována obec, ovšem toliko v případě odpadů uložených nepodnikající fyzickou osobou na místě k tomu určeném. Dovolatelka upřesňuje, že dovolání je přípustné k řešení těchto právních otázek: 1) zda v případě ukládání odpadu na pozemky žalobce třetí osobou v době před účinností § 4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, lze přičítat k tíži žalované a zda je v takovém případě žalovaná pasivně legitimována k žalobě o vyklizení nemovitých věcí, 2) zda právní odpovědnost za jednání Místního národního výboru Dlouhomilov ohledně nakládání s odpady přechází na žalovanou, 3) zda je přípustné přenesení důkazního břemene ohledně původce odpadu ukládaného na pozemek žalobce na žalovanou, 4) zda je rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2011). V této věci sice dovolatel tvrdí důvod přípustnosti, a to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nicméně neupřesňuje, kterých dále položených otázek se mají jednotlivá tvrzení, která vznáší, týkat. Dovolání je však nepřípustné i bez ohledu na tuto vadu. Skutkový stav, ze kterého soudy vyšly: Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Soud prvního stupně uvedl (bod 23 rozsudku): „V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalované, Místní národní výbor Dlouhomilov, udržoval nejméně do konce roku 1992 na pozemku žalobce p. č. XY – vodní plocha, zapsaném pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví číslo XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště XY, řízenou skládku komunálního odpadu… Žalovaná tak minimálně od roku 1988, kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného pozemku, do konce roku 1992, kdy žalovaná oficiálně skládku uzavřela, neoprávněně zasahovala do jeho vlastnického práva tím, že na předmětný pozemek navážela odpad, především demoličního charakteru (suť, panely, cihly, kamení, zbytky živičného povrchu, omítka, kousky eternitové krytiny), a dále tolerovala ukládání komunálního odpadu občany obce na tomto pozemku, jak bývalo v minulosti zvykem“. Ze stejného skutkového stavu vyšel i odvolací soud, který např. na adresu žalované uvedl, že „bylo prokázáno, že skládku fakticky provozovala a umožnila tak ukládání odpadu jinými osobami (v tomto případě nejen komunálního občany obce)“. K otázce: „Zda v případě ukládání odpadu na pozemky žalobce třetí osobou v době před účinností ust. § 4 odst. 1. písm. x) zák. č. 185/2001 Sb., o