22 Cdo 3267/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3267/2024-203 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhod v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce města R., IČO XY, se sídlem v XY, proti žalované H. T., zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, o vyklizení nemovitosti a zaplacení 28 176 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 77/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2023-181, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2023-181, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval přípustnosti dovolání, formuluje-li dovolatelka příslušnou právní otázku na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda byly splněny podmínky řádného vydržení části pozemku ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zabýval se rovněž právní otázkou vztahující se k hodnocení důkazu v podobě svědecké výpovědi, a to s ohledem na namítanou nevěrohodnost jednoho ze svědků. I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 33 C 77/2021-141, uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci část pozemku p. č. XY v k. ú. XY, o výměře 365 m2, označenou v geometrickém plánu č. 3471-20/2021 vyhotoveném OGIS s. r. o., IČO 49449117, se sídlem v Zastávce, Brusy 301, jako pozemek p. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 28 176 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III). 3. Krajský soud v Brně (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2023-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud dovodil, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání části pozemku p. č. XY označené v příslušném geometrickém plánu jako pozemek p. č. XY. Vyložil také, že rovněž žádný z právních předchůdců žalované vlastnické právo k tomuto pozemku nevydržel, a to ani podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ani podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vlastníkem této části pozemku je žalobce (který je i zapsán jako jeho vlastník v katastru nemovitostí) a jeho požadavek na vyklizení a zaplacení bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání této části pozemku je opodstatněný. II. Dovolání žalované a vyjádření žalobce 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. 6. Žalovaná nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdce žalované D. B., který byl na základě darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1996 vlastníkem pozemků p. č. st. XY a p. č. XY sousedících s pozemkem p. č. XY, a to až do dne 28. 12. 2012, kdy tyto nemovitosti převedl na žalovanou (a jejího manžela), nevydržel vlastnické právo k části sousedního pozemku p. č. XY označené v příslušném geometrickém plánu jako pozemek p. č. XY. 7. Žalovaná má za to, že v posuzované věci byly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že D. B. byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku p. č. XY patří. Prolomit dobrou víru D. B. nemohla ani výzva ze dne 29. 4. 1998 odeslaná J. S., tehdejším vlastníkem pozemku p. č. XY. Předně namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by tato výzva byla D. B. doručena. Dále uvádí, že i pokud by se tato výzva dostala do dispozice D. B., nemohlo mu být s ohledem na její text a přílohy patrno, že bez právního důvodu užívá i část sousedního pozemku. Podotýká, že D. B. nabyl pozemky p. č. st. XY a p. č. XY na základě darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1996 od A. P., jeho babičky, a užíval je v hranicích, ve kterých je užívala i dárkyně jakožto jeho právní předchůdkyně. 8. V této souvislosti považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou právní otázku, „zda výzva k uzavření nájemní smlouvy zaslaná formou doporučeného dopisu držiteli pozemku obsahující pouze textaci nájemní smlouvy bez označení konkrétního pozemku společně s geometrickým plánem může zapříčinit prolomení dobré víry držitele pozemku tak, jak je definována v ust. § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. účinném do 31. 12. 2013“. 9. Žalovaná rovněž namítá, že svědek J. S., na základě jehož výpovědi odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že D. B. nevydržel část sousedního pozemku p. č. XY, není věrohodný. Poukazuje na skutečnost, že v roce 2007 pozbyl svědek vlastnické právo k pozemku p. č. XY na základě směnné smlouvy uzavřené s žalobcem a nabyl vlastnické právo k jiným pozemkům, které náležely žalobci. Proto měl svědek J. S. zájem na tom, aby zůstalo žalobci zachováno vlastnické právo k celému směňovanému pozemku p. č. XY. Žalovaná má za to, že doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka, zda lze mít za spolehlivě prokázaný skutkový stav věci na základě výpovědi svědka, který s ohledem na svůj předchozí vlastnický vztah k nemovitosti má zájem na úspěchu jedné ze stran sporu. 10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a žalobu zamítl, případně rozsudek odvolacího soudu i nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalobce lze na základě zjištěného skutkového stavu dovodit, že D. B. jako právní předchůdce žalované nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku p. č. XY patří. Proto ani nemohl nabýt vlastnické právo k této části pozemku na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Za nevěrohodného nelze považovat ani svědka J. S., a to i s přihlédnutím k ostatním důkazům provedeným v řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. III. Přípustnost dovolání 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K námitce žalované, že D. B. vydržel část pozemku p. č. XY označenou jako pozemek p. č. XY 14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda D. B. jako právní předchůdce žalované nabyl vlastnické právo k části pozemku p. č. XY označené jako pozemek p. č. XY na základě vydržení ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, či nikoliv. 15. Žalovaná v této části dovolání předně namítá, že se v řízení neprokázalo, že byl dopis ze dne 29. 4. 1998 D. B. doručen (z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že považoval tuto skutečnost za prokázanou, a i proto dovodil, že D. B. nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku p. č. XY na základě vydržení ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). 16. Dovolatelka tak v této části dovolání napadá i skutková zjištění odvolacího soudu. V intencích těchto skutkových zjištění však žalovaná pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž