22 Cdo 3539/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3539/2024-392 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) A. D., b) E. J., c) R. J., všech zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovanému V. P., zastoupenému JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 47/33, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 152/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 112/2023-370, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (v této věci třetím v pořadí) ze dne 27. 1. 2023, č. j. 14 C 152/2015-309, určil, že žalobkyně jsou - každá v podílu ideální 1/3 - vlastnicemi pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, okres XY - dále též „předmětné pozemky“ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení tak, že jejich náhradu žalobkyním nepřiznal (výrok II). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 112/2023-370, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyním, a sice každé z nich, k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 36 711,40 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III); tento rozsudek byl v pořadí třetím rozhodnutím vydaným odvolacím soudem v této věci, neboť usneseními ze dne 3. 1. 2019, č. j. 18 Co 122/2018-87, a ze dne 22. 7. 2020, č. j. 18 Co 19/2020-155, Krajský soud v Brně předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Soudy obou stupňů vyšly z těchto - pro právní posouzení věci rozhodných - skutkových zjištění: - Právní předchůdkyně žalobkyň, paní A. J., uplatnila ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“) výzvou doručenou dne 3. 10. 1992 restituční nárok u povinné osoby, a sice Brněnských cihelen, s. p. Předmětem vydání byla část pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY. Dne 14. 12. 1992 bylo k návrhu jmenované oprávněné osoby zahájeno pod sp. zn. 2835/92 řízení u pozemkového úřadu (Magistrát města Brna, Pozemkový úřad města Brna - dále také „pozemkový úřad“). - Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. 7. 1998, č. j. 27 K 30/97 -167, byl na majetek státního podniku Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci (dále též „úpadce“) prohlášen konkurs a konkursní správkyní byla ustanovena JUDr. Stanislava Vrchotová (dále také „správkyně konkursní podstaty“); správkyně konkursní podstaty do majetkové podstaty úpadce sepsala, mimo jiné, i pozemky parc. č. XY a parc. č. XY coby části pozemkové parcely dle PK č. XY v katastrálním území XY. - Usneseními Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 27 K 30/97, a ze dne 2. 11. 1999, č. j. 27 K 30/97-253, byl správkyni konkursní podstaty udělen k jejímu návrhu souhlas, aby pozemky parc. č. XY a parc. XY prodala přímým prodejem mimo dražbu. - Dne 15. 6. 1999 uzavřela správkyně konkursní podstaty a žalovaný kupní smlouvu, dle níž měl úpadce převést na žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 28. 7. 1999 vlastnické právo k pozemku parc. č. XY. - Dne 2. 11. 1999 uzavřela správkyně konkursní podstaty a žalovaný kupní smlouvu, dle níž měl úpadce převést na žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 15. 11. 1999 vlastnické právo k pozemku parc. č. XY. - Rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 2835/92/6/2-RBD+RNP, jež nabylo právní moci dne 18. 2. 2003 (nedílnou součástí rozhodnutí se stal i geometrický plán č. 396-32/2001 ze dne 17. 10. 2001), bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně a) a c) a právní předchůdce žalobkyně b), R. J., jsou každý v podílu ideální 1/3 vlastníky pozemku parc. č. XY, parc. č. XY (jedná se o části pozemku parc. č. XY) a parc. č. XY (jedná se o část pozemku parc. č. XY). - V katastru nemovitostí je na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY a obec XY evidován zápis duplicitního vlastnictví k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY pro každou žalobkyni v podílu ideální 1/3 [na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 2835/92/6/2-RBD+RNP a pro žalobkyni b) dle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011, č. j. 94 D 579/2008-158] a současně pro žalovaného (na základě kupních smluv uzavřených dne 15. 6. 1999 a dne 2. 11. 1999). 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), § 5 odst. 3, věty první a druhé zákona o půdě a § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále „zákon o konkursu a vyrovnání“). Dovodil, že žalobkyně mají na navrhovaném určení naléhavý právní zájem vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům svědčícímu nejen jim, ale i žalovanému, že předmětné pozemky byly zapsány do konkursní podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť již dříve byl na jejich vydání řádně a včas uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě a že kupní smlouvy ze dne 15. 6. 1999 a ze dne 2. 11. 1999, jež za úpadce uzavřela na straně prodávající správkyně konkursní podstaty a na straně kupujícího žalovaný, jsou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě s přihlédnutím k ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) absolutně neplatnými právními úkony, a na jejich základě tak k předmětným pozemkům žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo; kupní smlouvy byly totiž uzavřeny v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, jež zakazuje povinné osobě zcizovat majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok. 5. Se zřetelem na délku soudního řízení v projednávané věci a opakované rušení předchozích dvou meritorních rozhodnutí soud prvního stupně pro účely právního posouzení věci konstatoval závěry, jež kasačními rozhodnutími nebyly dotčeny, a sice že žalobkyně, popřípadě jejich právní předchůdce, řádně a včas uplatnili restituční nárok k pozemku označenému dle stavu v pozemkové knize, jeho částmi jsou pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, že kupní smlouvy uzavřené dne 15. 6. 1999 a dne 2. 11. 1999 jsou ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě absolutně neplatnými právními úkony, protože byl jimi porušen zákonný zákaz tížící povinnou osobu až do vyřešení nároku s majetkem podléhajícím restituci nenakládat a že vědomost správkyně konkursní podstaty při posuzování platnosti právního úkonu není podstatná, přičemž naopak významné je to, že v restituci nárokovaný majetek neměl být do konkursní podstaty sepsán a následně neměl být zcizen. Současně pro další řízení vycházel soud prvního stupně ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 18 Co 19/2020-155, jenž s odkazem na konkluze předestřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1620/2019 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17 (tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) dovodil, že i v případě porušení blokačního ustanovení některého z restitučních předpisů je na místě zkoumat, zda za předpokladu existující dobré víry nabyvatele a při zachování běžné opatrnosti nabyvatelem, jakož i s ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů veřejné moci, nejsou v poměrech projednávané věci dány takové mimořádné okolnosti, jež by výjimečně odůvodnily upřednostnit právo dobrověrného nabyvatele před uspokojením restitučního nároku oprávněných osob. 6. Soud prvního stupně na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný nebyl při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře, neboť již na přelomu let 1999 až 2000 (prosinec až březen) se od správkyně konkursní podstaty dozvěděl, že předmětné pozemky jsou dotčeny uplatněným restitučním nárokem, že správkyni konkursní podstaty bylo pozemkovým úřadem zakázáno nárokované pozemky zcizit a že dosud nebylo ukončeno restituční řízení. Žalovaný dále v dané lokalitě podnikal ještě před uzavřením kupních smluv, byl členem Cihlářského sdružení a měl celkovou povědomost o tom, že v lokalitě se nacházejí pozemky, jež restitucím budou podléhat. Měl tudíž lepší možnost než ostatní zájemci zjistit si podstatné informace o stavu pozemků v dané lokalitě. Investice do předmětných pozemků, jejichž výši žalovaný - dle s