22 Cdo 3661/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3661/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:22 Cdo 3661/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3661.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 28d odst. 1 předpisu č. 42/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3661/2018-274 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) MIPE-N, a. s., IČO 27193501, se sídlem v Praze 4, Struhařovská 2942, a b) M. I., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Bytovému družstvu XY, IČO XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o zaplacení 345 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 151/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 326/2017-238, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 100 Kč k rukám zástupce JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 326/2017-238, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2017, č. j. 25 C 151/2012-194, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 345 240 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci (dále „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny; především jde o otázku, zda „může soud v řízení (o splnění povinnosti) založit své rozhodnutí na posouzení existence práva třetí, od účastníků řízení odlišné osoby, aniž by účastníci řízení mohli v souvislosti s takovým posouzením v řízení uplatnit svá práva“. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Po předložení věci dovolacímu zemřela dne 28. 12. 2018 původní žalobkyně c) P. I.; Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. 22 Cdo 3661/2018-270, rozhodl, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s žalobcem b) M. I. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí, zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,). Dovolatelé sice označili rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými byl podle jejich názoru rozsudek odvolacího soudu v rozporu, nicméně tento rozpor blíže neupřesnili a dovolací soud jej neshledal. Řešení otázky, zda „může soud v řízení (o splnění povinnosti) založit své rozhodnutí na posouzení existence práva třetí, od účastníků řízení odlišné osoby, aniž by účastníci řízení mohli v souvislosti s takovým posouzením v řízení uplatnit svá práva“ ve vztahu k promlčení, vyplývá z judikatury dovolacího soudu a nejde o otázku neřešenou. Podstata věci je v tomto: Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Na základě stavebního povolení ze dne 13. 7. 1987 vybudovalo 2. Stavební bytové družstvo občanů v XY (dále „2. SBDO“) v tomto domě (v té době ve vlastnictví státu) za poskytnutí příspěvků podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. bytovou jednotku pro svého člena J. H., kterému ji dne 15. 3. 1991 předalo k užívání a který ji užívá dodnes. K nemovitosti žalobců bylo následně zapsáno věcné břemeno užívání bytové jednotky ve prospěch 2. SBDO podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Dne 27. 4. 1998 vzniklo vyčleněním z 2. SBDO bytové družstvo XY (žalované v nyní projednávané věci), přičemž podle dohody ze dne 2. 12. 1998 mělo na žalované družstvo přejít oprávnění z věcného břemene; na základě této dohody bylo žalované družstvo zapsáno do katastru nemovitostí jako oprávněné z věcného břemene. Protože však rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, č. j. 65 C 22/2010-100, soud prvního stupně v jiné věci mezi týmiž subjekty rozhodl, že uvedené věcné břemeno ve prospěch žalovaného zde není, vzal za zjištěné, že oprávnění z věcného břemene na žalované bytové družstvo nepřešlo. Žalobci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalované družstvo užívalo předmětnou bytovou jednotku v budově žalobců v období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 bez právního důvodu. Nejvyšší soud, vázán obsahem podaného dovolání (závěr o neplatnosti dohody o převodu věcného břemene nebyl napaden) a ostatně v tomto řízení i pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 65 C 22/2010-100, se nemohl zabývat otázkou, zda na žalovaného mohlo věcné břemeno přejít na základě dohody o převodu věcného břemene ze dne 2. 12. 1998. Zejména jde o otázky, jaký mají význam slova „ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce“ v § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., zda tato dohoda nebyla ve skutečnosti alespoň částečným vypořádáním majetku, práv a povinností, které z 2. SBDO přešly na žalované družstvo ve smyslu § 29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). K tomu viz čl. 2 odst. 1 stanov žalovaného, ve kterém se uvádí: „Družstvo vzniklo vyčleněním družstevních samospráv z 2. Stavebního bytového družstva občanů v XY“. K námitce, že žalovaný užíval byt bez právního důvodu: Dovolatelé tvrdí, že pokud na žalované bytové družstvo nepřešlo oprávnění z věcného břemene