22 Cdo 3778/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3778/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2016 Spisová značka:22 Cdo 3778/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3778.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 1013 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3778/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10 proti žalovaným 1) M. D., 2) M.B., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická 1659/4, o zdržení se ohrožování šířením požárně nebezpečného prostoru a uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 222/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 28 Co 61/2015-192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit každé z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Josefa Kulhavého. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 C 222/2013-139, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se šíření požárně nebezpečného prostoru umístěním a užíváním oken o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěných v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, nacházející se na pozemku parc. č. st. 51 v katastrálním území a obci M., zapsaném na LV č. 253, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1 v katastrálním území a obci M., zapsaném na LV č. 58, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost na svůj náklad opatřit okna o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěná v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1, luxfery s 15minutovou požární odolností, eventuálně aby byla žalovaným uložena povinnost na svůj náklad zazdít cihelným zdivem oboustranně omítnutým s 15minutovou požární odolností okna o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěná v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1, eventuálně, aby žalovaným byla uložena povinnost na svůj náklad postavit požární stěnu mezi příslušnými objekty s tím, že by se jednalo o stěnu z nehořlavých materiálů splňující příslušnou požadovanou požární bezpečnost staveb, dále že žalované musí zajistit, aby předmětná stěna neumožnila při případném požáru, aby teplo z okna vyzařovalo mimo pozemek žalovaných, že výška stěny musí být minimálně 15 minut shodná s výškou okenního nadpraží, že šířka stěny musí být určena s přesahem hrany oken podle zásady úhlu ve 20 stupních vyzařování tepelného toku a že stěna musí splňovat požadavek na požární odolnost minimálně 15 minut (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 28 Co 61/2015-192, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. zčásti se měl odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Touto otázkou má být posouzení, zda může být imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku zasahování požárně nebezpečným prostorem z pozemku jednoho vlastníka na pozemek druhého vlastníka, resp. zda požárně nebezpečný prostor může být za určitých podmínek imisí ve smyslu tohoto ustanovení. Dovolatelka má za to, že rozsah § 1013 odst. 1 občanského zákoníku není omezen jen na exaktně měřitelné imise. Není možné připustit, aby se soudy nezabývaly tím, že požárně nebezpečný prostor vytvářený existencí oken v nemovitosti žalovaných přesahuje na pozemek ve vlastnictví žalobkyně jen proto, že jej nelze formálně kvantifikovat jako imisi. Soudy rovněž nezohlednily důkazy stavebními povoleními z roku 1969 a 1983. Odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „míry vážnosti a reálnosti hrozby vzniku škody ve smyslu § 2903 odst. 2 občanského zákoníku pro vyhovění žalobnímu nároku na uložení povinnosti provést konkrétní opatření k odvrácení hrozící škody.“ Přestože soudy dospěly k závěru, že by se v případě vzniku požáru tento šířil od oken žalovaných na nemovitost žalobkyně, uzavřely, že nebylo prokázáno vážné ohrožení práv žalobkyně. V tomto směru jsou jejich rozhodnutí nelogická. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nehrozí v důsledku existence požárně nebezpečného prostoru vážná ani reálná újma, protože od roku 1983 k požáru nedošlo, jde o závěr nekorespondující se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Dovolatelka s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedla, že postačí pouhé vážné ohrožení, není nutné nebezpečí bezprostředního vzniku škody. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Žalované navrhly zamítnutí dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k řešení podle jejího přesvědčení dosud neřešenou otázku, zda zasahování požárně nebezpečným prostorem z pozemku jednoho vlastníka na pozemek druhého vlastníka muže být imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou předestřená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od ní neodchýlil. Podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. Přes rozdíly ve formulacích § 1012 a 1013 odst. 1 o. z. a § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vychází nová úprava z obd