22 Cdo 3787/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3787/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2020 Spisová značka:22 Cdo 3787/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3787.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 29 předpisu č. 72/1994Sb. ve znění do 30.06.2000 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 4. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1279/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3787/2019-520 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Družstva integrovaného domu – Komenského, bytového družstva, IČO 62739859, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 4437/27, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ, IČO 00042226, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Rýnovice, Želivského 3993/13, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 42, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 144/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Miloše Vostrovského. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101, zamítl žalobu o určení, že žalobce byl ke dni 18. 7. 1995 (den vzniku žalobce) vlastníkem domu č. p. 27/4437, stojícího na pozemku parc. č. st. 6112 v k. ú. Jablonec nad Nisou, zapsaného na LV č. 7458 pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Jablonec nad Nisou (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a ve výroku II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť žaloba neplní preventivní funkci a na základě určovacího výroku by nebylo možné zapsat vlastnické právo žalobce do katastru nemovitostí [srov. § 10, § 17 odst. 1 písm. g), resp. § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů]. Naléhavý právní zájem má žalobce na určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu, jeho požadavek však není důvodný. Žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitosti na základě zpeněžování konkursní podstaty úpadce (předchozího vlastníka) ve smyslu § 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Žalovaný se tak stal vlastníkem tohoto majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Proto žaloba na určení vlastnického práva podaná vůči žalovanému, který majetek nabyl zpeněžením konkurzní podstaty, nemůže být úspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce předně namítá, že od počátku řízení požadoval určit vlastnické právo k nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu, a nikoliv k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku. Měl-li soud pochybnosti o formulaci žalobního petitu, resp. byl-li petit nevykonatelný, měl ho poučit o povinnosti správně formulovat petit, a nikoliv zamítnout žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu (takový postup soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007). Shora naznačeným postupem soudu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu. K tomu poznamenává, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva rovněž ke dni svého vzniku, „a to již vzhledem k právnímu postavení žalobce a jeho členů, když družstvo původní přechod vlastnictví k datu 18. 7. 1995, kdy předmětná budova nebyla katastrálně evidována, zpochybňuje a nerespektuje.“ Dále namítá, že zamítl-li soud žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, nebyl oprávněn současně přezkoumávat žalobu po stránce věcné a provádět dokazování, tak jak to učinil odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002). Dodává, že ze skutečnosti, že věc byla zařazena do soupisu konkursní podstaty úpadce, nelze dovozovat, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení, zda je vlastníkem věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97). Žalobce se stal vlastníkem nemovitosti ke dni 18. 7. 1995 na základě § 29 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a jeho vlastnictví stále trvá. Žalovaný tuto skutečnost nerespektuje a bez požadovaného určení není možná změna zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k 18. 7. 1995 je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. Za správný považuje také postup odvolacího soudu, který nebyl oprávněn žalobce poučit o nutnosti změny žalobního petitu v tom smyslu, že je nutné domáhat se určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu. Žalobní petit byl srozumitelný, určitý a plně v souladu s odůvodněním žalobního návrhu. Žalobní petit nevykazoval takové vady, pro které bylo na místě žalobce poučit o nutnosti jeho změny. Pokud by soud žalobce poučil o nutnosti změnit žalobní petit, jednalo by se o nepřípustný zásah do rovného postavení účastníků řízení. Odkazuje také na závěry odvolacího soudu (odst. 33 – 36 napadeného rozhodnutí), podle kterých by žalobě nemohlo být vyhověno ani v případě, že by se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu, a naléhavý právní zájem by tak byl dán. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud se zabýval posouzením požadavku žalobce na určení vlastnického práva k nemovitosti a) za předpokladu, že žalobce požaduje určit vlastnické právo k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku, b) za předpokladu, že žalobce požaduje určit vlastnické právo ke dni rozhodnutí soudu. Odvolací soud uzavřel, že požaduje-li žalobce určit vlastnické právo k nemovitosti k 18. 7. 1995 jakožto dni svého vzniku, není dán na takovém určení ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. V souvislosti s tímto závěrem odvolacího soudu žalobce pouze uvádí, že „i na tomto určení by naléhavý právní zájem bezpochyby existoval, a to již vzhledem k právnímu postavení žalobce a jeho členů, když družstvo původní přechod vlastnictví k datu 18. 7. 1995, kdy předmětná budova nebyla katastrálně evidována, zpochybňuje a nerespektuje.“ Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst