22 Cdo 4736/2016 – Nejvyšší soud

22 Cdo 4736/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. M. a b) A. M., zastoupených Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Zvolánkovou Semrádovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované městské části Praha Běchovice, IČO: 00240044, se sídlem v Praze Běchovicích, Českobrodská 3, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze, Počernická 3104/27, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 366/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 138/2016-86, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ing. Světlany Zvolánkové Semrádové. III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce vedlejší účastnice JUDr. Petra Kšády. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 9 C 366/2014-51, zamítl žalobu na určení, že pozemky parc. č. 1084 a parc. č. 1085 v k. ú. B., vedené u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen „předmětné pozemky“), náleží do společného jmění žalobců (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 138/2016-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení dobré víry žalobců jako jednoho z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením. Nesouhlasí se závěrem, že od roku 1997 nemohli být oprávněnými držiteli předmětných pozemků, protože se dozvěděli o stavu evidovaném v katastru nemovitostí, kde byla jako vlastnice vedena Česká republika. Domnívali se, že v roce 1997 nebylo jejich vlastnické právo vzniklé na základě transformace práva osobního užívání k předmětným pozemkům doposud v katastru nemovitostí zapsáno a jako vlastnice byla stále zapsána Česká republika. Žalobci se až v roce 2013 dozvěděli o údajném vlastnickém právu žalované, resp. vedlejší účastnice, tudíž byli dobrověrnými držiteli déle než deset let a nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. V rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda lze existenci práva osobního užívání pozemků prokazovat i jiným způsobem než pouze rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání nebo dohodou o zřízení práva osobního užívání. Podle žalobců je nutné v projednávané věci po hodnocení provedených důkazů uzavřít, že žalobcům k předmětným pozemkům svědčilo právo osobního užívání, které se k 1. 1. 1992 transformovalo ze zákona na právo vlastnické. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a určil, že předmětné pozemky jsou součástí společného jmění žalobců. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobci nemohli vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť již v roce 1997 byli seznámeni se skutečnostmi (a to se stavem zapsaným v katastru nemovitostí), které objektivně musely vyvolat pochybnosti o jejich vlastnickém právu. Tudíž nebyla splněna podmínka 10 let držby předmětných pozemků, neboť vydržecí doba mohla začít běžet až od 1. 1. 1992. Správný je závěr soudů nižších stupňů, že žalobcům nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětným pozemkům transformací práva osobního užívání, neboť z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobcům právo osobního užívání předmětných pozemků svědčilo. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobci nepředložili důkazy prokazující vznik či přechod práva osobního užívání k předmětnému pozemku, které se tak nemohlo transformovat na právo vlastnické. Na základě provedeného dokazování žalobcům muselo být již od okamžiku koupě domu vystavěného na jednom z pozemků zřejmé, že jim nesvědčí právo osobního užívání předmětných pozemků a nedisponují tak žádným titulem opravňujícím je užívat předmětné pozemky. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Pro posouzení, zda se předmětné pozemky na základě vydržení staly součástí společného jmění žalobců, je nutné zhodnotit naplnění podmínek nezbytných pro nabytí vlastnického práva vydržením. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“ Podle § 134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitosti, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“ K právní otázce, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V posuzované věci je nutné přihlédnout především ke skutečnosti, že žalobci se v roce 1997 seznámili se stavem zapsaným v katastru nemovitostí a nabyli tak vědomost o zapsaném vlastnickém právu České republiky k předmětným pozemkům. Tato skutečnost musela u žalobců vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda jsou vlastníky předmětných pozemků. Žalobci se měli přinejmenším informovat o důvodech rozdílného zápisu stavu v katastru nemovitostí a stavu (podle tvrzení žalobců) skutečného, na základě čehož mohli usilovat o odstranění toh