22 Cdo 560/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 560/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2022 Spisová značka:22 Cdo 560/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.560.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 9. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 560/2022-289 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně L. L., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Limnická 1246, proti žalované M. N., se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o vyklizení nemovitosti a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 290/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2020, č. j. 16 C 290/2018-173, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 3. 2021, č. j. 16 C 290/2018-198, uložil žalované povinnost vyklidit a žalobkyni předat pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok I). Zamítl vzájemný návrh žalované na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a IV). Ve vztahu k vzájemné žalobě žalované na určení vlastnického práva dospěl soud k závěru, že žalovaná ani její právní předchůdce garáž nenabyli na základě převodní smlouvy. Zabýval se proto dále tím, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva. Podle soudu žalovaná nemohla s ohledem na prokázané skutečnosti v dobré víře držet vlastnické právo po dobu požadovanou zákonem, a proto vzájemnou žalobu zamítl. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu o vyklizení pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok I). Změnil též výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a sice tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Podle odvolacího soudu nabyl právní předchůdce žalované na základě převodní smlouvy stavbu garáže jako příslušenství převáděného domu č. p. XY. Žalovaná následně od něj měla v roce 1993 nabýt vlastnické právo pouze k domu č. p. XY. Chopila se však v daný okamžik zároveň držby garáže. S nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se pak stavba garáže stala součástí pozemku, na kterém stojí. V řízení nevyplynulo, že by právní předchůdce žalované nebo žalovaná sama byli ve své držbě rušeni až do roku 2016 či 2017, kdy byla garáž vyklizena kvůli nesrovnalostem ohledně vlastnického práva. Žalovaná proto vlastnické právo ke garáži vydržela. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 112/2006. Nesouhlasí se závěrem o oprávněnosti držby žalované. Odvolací soud zcela ignoroval rozsáhlé námitky ze strany žalobkyně a právní závěry soudu prvního stupně zpochybňující dobrou víru žalované. Žalovaná nedoložila, že by se držby chopila oprávněně a v dobré víře. Dále v dovolání vyjmenovává konkrétní aspekty, s nimiž se soud nevypořádal. Za dovolacím soudem dosud neřešené považuje právní posouzení situace, v níž je v katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyznačen právní status stavby garáže jako součást pozemku. Dotazuje se, „zda v takovém případě nese břemeno tvrzení o oprávněnosti držby ke stavbě stejný osud i s pozemkem pod stavbou“. Jako otázku procesního práva uvádí, zda „žalobou na určení vlastnického práva k pozemku, v níž navrhovatel netvrdil ani neprokazoval oprávněnost své držby k pozemku, ale pouze ke stavbě, může navrhovatel nabýt vlastnické právo k pozemku“. Žalobkyně má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tato otázka doposud nebyla řešena, i v otázce možnosti převodu práva osobního užívání pozemku z fyzické osoby na osobu právnickou (státní podnik) a dále možností transformace práva osobního užívání k pozemku na vlastnické právo právnické osoby s ohledem na § 872 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dále rozporuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (§ 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Dovolání je přípustné a je i důvodné, neboť se odvolací soud při řešení otázek rozhodných pro právní posouzení věci odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Při posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je nutné brát v potaz, jaké nároky byly ve věci uplatněny. Jednak je to nárok žalobkyně na vyklizení pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba garáže, a jednak vzájemná žaloba žalované na určení, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba garáže. Odvolací soud žalobu žalobkyně zamítl a vzájemné žalobě žalované vyhověl. Prvotním předpokladem pro takový postup (vedle předpokladů dalších, uvedených v navazující části odůvodnění tohoto rozsudku) je závěr, že žalobkyně není vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (ve vztahu k žalobě žalobkyně), resp. že vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (ve vztahu ke vzájemné žalobě) je žalovaná. Rozsudek odvolacího soudu však nemůže obstát již z toho důvodu, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku vůbec žádný argumentační závěr ohledně vlastnického práva k pozemku nečiní, resp. nečiní žádný závěr ve směru, že by vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY neměla být žalobkyně. Naopak v odůvodnění rozsudku výslovně konstatuje (bod 11 odůvodnění), že jako „vlastnice parc. st. XY v k. ú. a obci XY je vedena žalobkyně L. L., narozená XY“. V témže bodě odůvodnění pak odvolací soud uvádí, že „kupní smlouvou uzavřenou dne 1. 10. 1993 nabyla žalovaná od Fondu národního majetku ČR majetek uvedený v